Nemorálnost uhlí

Zdá se, že sílí vůle k tomu, aby na konferenci OSN o klimatických změnách, která se bude konat v prosinci letošního roku v Paříži, byla uzavřena globální dohoda. S tímto optimistickým pocitem přichází také naléhavé vědomí, že využívání fosilních paliv musí být celosvětově co nejrychleji utlumeno. Širší uznání si dokonce získává myšlenka, že emise skleníkových plynů by se do roku 2050 měly snížit na nulu.

První aktivisté už mění celkový obraz. Univerzity, penzijní fondy, církve, banky, ba dokonce i dědicové ropného majetku rodu Rockefellerů stahují peníze z aktiv vázaných na fosilní paliva nebo zvažují možnost divestic – tato varianta je stále atraktivnější vzhledem k rychle klesajícím nákladům na obnovitelnou energii.

Jeden sektor však stojí stranou tohoto pokroku. Zdá se, že uhelný průmysl je odhodlaný bojovat za zisky na úkor globálního životního prostředí. A zvráceně se přitom snaží získat morální převahu tvrzením, že uhlí je nezbytné pro skoncování s energetickou chudobou.

Uhelné společnosti a jejich spojenci tvrdí, že při omezení těžby uhlí by ve venkovských komunitách zůstala zhasnutá světla, protože chudé země by pak nemohly stavět velké a levné uhelné elektrárny. „Nedémonizujme uhlí,“ prohlásil v této souvislosti jeden ze spojenců, australský premiér Tony Abbott, „uhlí je pro lidstvo dobré.“ Bývalý britský ministr pro životní prostředí Owen Paterson zase na akci pořádané mozkovým trustem Global Warming Policy Foundation, jenž zaujímá skeptický postoj ke klimatickým změnám, obvinil klimatické aktivisty, že mají na rukou „africkou krev“.

Pomineme-li hluboce urážlivý charakter této snahy o umlčení kritiků, staví nás uhelný průmysl před falešné dilema: buď prý přestaneme spalovat uhlí, nebo skoncujeme s chudobou. Ačkoliv však energie hraje v úsilí o ukončení chudoby skutečně klíčovou roli, jedna věc musí být zřejmá: v této fázi dějin není uhlí dobré pro nikoho.

Zamysleme se například nad skutečností, že navzdory veškeré pozornosti, kterou si v posledních měsících vysloužil virus ebola, je uhlí daleko účinnější zabiják. Toxický polétavý popílek zabije přibližně 800 000 lidí ročně a miliony dalších kvůli němu onemocní. Současná bitva Pekingu se smogem – problémem, jenž vešel ve známost jako „airpokalypsa“ – je pádnou připomínkou, jaký vliv má uhlí na kvalitu ovzduší. A čínské hlavní město není v tomto směru zdaleka jediné. V řadě indických velkoměst je znečištění ovzduší stejně špatné – a v některých případech i mnohem horší.

Uhlí také daleko nejvíce přispívá ke klimatickým změnám, kvůli nimž bude 400 milionů lidí v nejchudších zemích ohroženo do roku 2050 vážným nedostatkem potravin a vody.

Uhelný průmysl se snaží zatížit rozvojové země týmž trvale neudržitelným růstovým modelem, který přivedl planetu na pokraj klimatické katastrofy. Jak opakovaně varoval Mezivládní panel pro změny klimatu – a jak stále naléhavěji dokládají zkušenosti zemí, jako jsou Marshallovy ostrovy –, klimatické změny už nejsou vzdálenou hrozbou. Strašlivé důsledky spalování fosilních paliv neseme na bedrech už dnes a nejvíce jimi trpí chudí lidé z celého světa.

Většina lidí chápe, že uhlí je špinavý byznys, jehož by se státy jako Austrálie měly vzdát nejen v zájmu vlastního hospodářského blahobytu, ale i v zájmu globálního klimatu. Proto jsme ze strany uhelného průmyslu svědky takového odporu. Éra uhlí skončila, ale jeho zastánci se ji zoufale snaží protahovat.

Svět potřebuje rychlý a spravedlivý odklon od špinavých energetických zdrojů. To znamená vyčistit rozvinuté ekonomiky a pracovat na prevenci mohutné expanze těch průmyslových oborů, které poškozují naše společné zdraví a budoucnost. Také to znamená pomáhat rozvojovým zemím s vývojem moderních a čistých energetických zdrojů, které poskytnou levnou a místně vyráběnou energii, a nezavazovat je k nákupu fosilních paliv.

A především to znamená, že musíme přestat nařizovat chudým lidem v rozvojových státech, co by měli dělat, a začít naslouchat tomu, co chtějí. A tito lidé – bohužel pro uhelný průmysl – chtějí čistou a dostupnou energii, která bude hnacím motorem jejich přítomnosti, aniž je připraví o budoucnost.

Raja Jayaraman je místopředsedou Australské hinduistické rady. Jonathan Keren-Black je rabínem Centra pokrokového judaismu Lea Baecka a zakladatelem Židovské ekologické koalice. Thea Ormerodová je prezidentkou Australské náboženské reakce na klimatické změny. Stephen Pickard je výkonným ředitelem Australského centra pro křesťanství a kulturu při Univerzitě Charlese Sturta.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. 

Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org