Hermanova zlatá kaplička - největší ministrovo nepochopení

Národní divadlo je ve varu – nový šéf Činohry, Daniel Špinar, se chystá proměnit herecké osazenstvo, které by lépe naplňovalo představy o současném divadle, a to nemůže nikoho nechat klidným. Člověk by řekl, že tak to chodí všude, když přijde nový šéf, leč herecký ansámbl, to je přece jenom něco jiného. Jde o těleso svého druhu: zkušenosti, zásluhy, tradice Národního divadla, to všechno se teď objevuje v diskusích na téma, zda se Špinar nechová neuctivě, ba dokonce kacířsky.

Otázka je to legitimní, připomeneme-li si, jak do celé debaty vstoupil ministr kultury Daniel Herman. „Já nemohu hovořit do personální politiky, ale přece jenom, je to zlatá kaplička, a ta není stavěna na nějaké experimenty. Měla by se tu hrát spíše klasika, protože do zlaté kapličky jezdí i lidé zvenku, zdaleka.“

Zlatá kaplička, to je posvátný prostor, a v posvátném prostoru se podle ministra kultury evidentně především chrání zaběhaný rituál a kult, které nesmějí být narušeny nějakými experimentálními novotami.

Větší nepochopení už ministr kultury nemohl prokázat. Má-li být Národní divadlo živým prostorem, pak se v něm podobně jako na jiných, podobných scénách světa nesmí nic konzervovat. Má-li být divadlo „národním“, pak by mělo národu předvádět, co se děje ve společnosti právě teď, a to nikoli prostředky, jazykem a postupy z minulého a předminulého století, nýbrž současnou mluvou a výrazy. Společnost ani divadlo neumřely před padesáti, dvacet, sto lety, ale žijí, jak naznačuje i název jednoho televizního pořadu o divadle.

Herman navíc fixuje úplně scestnou představu o tom, že Špinar je nějaký experimentátor, vyjíždějící z hlavních kolejí současného divadla. Ale Špinar je jen specificky přemýšlející vizuální režisér, který nedělá nic jiného, než že svébytným způsobem čte divadelní texty, včetně Hermanem vzývané klasiky. Na jeho inscenacích není vůbec nic experimentálního.

Kromě toho by pan ministr měl vědět, že Národní divadlo není jen „zlatá kaplička“, ale i Nová scéna či Stavovské, zkrátka, že i v jiných prostorách Národního se dělá divadlo a že v těch menších a jiných než kamennědivadelních se asi pracuje jinak než na velkém jevišti historické budovy. Ale ani tam není žádný důvod k pietě, ani tam nemají být představení, která se nesnaží nově, protože dnešně divadelně tvořit. Není to žádná posedlost novým, nýbrž potřeba života, který nikdy nemůže žít jen z minulé slávy, jak to často slýcháváme právě o Národním, naplněným duchy velkých herců.

Daniel Herman by jako ministr kultury měl spíše vyzvat ke konci hysterie, popřát Danielu Špinarovi úspěch v práci a také konečně přestat používat ten otřelý a vyprázdněný obrat „zlatá kaplička“. Nic takového už Národní divadlo dávno není, a ani nemůže být. Ale mělo by zůstat „národním“, tedy místem, kam se všichni budeme rádi chodívat dívat na to, co vlastně pod nánosem každodennosti žijeme, co nás trápí, co přehlížíme a o čem bychom měli přemýšlet.