Sporem s Norskem neodvádíme pozornost od vlastních problémů. Je to přesně naopak

Norsko není terčem kritiky za postupy tamější sociální služby Barnevern poprvé. Již v minulosti čelilo řadě skandálů, kvůli postupům Barnevernu vyplácelo odškodné, kritizoval ho Evropský soud pro lidská práva, Severský výbor pro lidská práva a jeho kauzy se přetřásaly i na půdě Rady Evropy.

V důsledku nekonečných pravomocí Barnevernu totiž v Norsku dochází k systematickému zaměňování přechodné pěstounské péče za trvalou adopci. Rodičům, kteří se proti obvinění brání a jsou očištěni, se děti nevrací, ale běžně zůstávají u pěstounů s argumentem, že si u nich již zvykly. Velmi se obávám, že s obdobným scénářem počítají Norové i nyní.

Cituji ze zprávy norské ambasády, která si pro takový postup očividně připravuje půdu: „Bude obtížné rozhodnout, zda je v nejlepším zájmu dětí, aby se vrátily k matce, byly poslány do ČR nebo zůstaly v pěstounské péči.“ Takový přístup nemá nic společného s jinými hodnotami a zvyklostmi Norů, ale je porušením všech mezinárodních norem ochrany dětí, které by měly civilizované státy dodržovat. Případ Evy Michalákové pouze na tento problém posvítil a dodal kuráž úřadům i v dalších zemích. Mohu to osobně potvrdit, protože jsem s řadou z nich v kontaktu.

Kauza Michalákových by měla být současně varováním pro Česko, protože i tady pěstounská péče na přechodnou dobu zapouští své kořeny. Práce norského Barnevernu je exemplární ukázkou toho, kam až může vést bezhlavá podpora profesionálních, státem živených pěstounských rodin, které mají být útočištěm pro ohrožené děti pouze na přechodnou dobu. A kam až může vést systém, ve kterém slovo těchto pěstounů má větší váhu než nálezy lékařů či policie a pěstounská rodina dostává přednost před tou biologickou. Měli bychom proto bez předsudků znovu vést diskuzi o takových pojistkách v zákoně o sociálně právní ochraně dětí, které by systémovým selháním a rodinným tragédiím obdobným těm v Norsku zabránily. Což v žádném případě neznamená, že by se Česko mělo vracet k podpoře ústavní péče.

Eva Michaláková v těchto dnech bojuje možná svoji poslední bitvu o vlastní děti, protože ty ji už za rok kvůli postupu norských úřadů nebudou ani poznávat. Pro mnoho jiných rodin v Norsku i v Česku může jít naopak o začátek jejich boje. Dokořán se totiž otevřou dveře k diskuzi o pojetí ochrany ohrožených dětí a fungování pěstounské péče.

Jitka Chalánková, poslankyně a členka Petičního výboru na podporu návratu dětí Michalákových do ČR