Krizí kredibility trpí ekonomická teorie

Nečekaný krok Švýcarské národní banky (SNB) vyvolal ve finančním světě okamžitou otázku: Proč? Z řady odpovědí vypadá pravděpodobně jen jedna.

Strop měnového kursu udržovaný několik let způsobil rychlé bobtnání bilanční sumy SNB a zároveň i kumulovanou účetní ztrátu. To by čistě teoreticky nemuselo vadit. U jiné centrální banky by to možná nevadilo ani v praxi. Jenomže když se bilance SNB začala blížit hodnotě švýcarského ročního HDP, vedení banky začalo být nervozní. Nervozní byli nepochybně i akcionáři SNB, neboť tato centrální banka je ze 45 procent vlastněna institucemi a soukromými osobami. Její akcie se dokonce obchodují na burze.

Více zde - a zde.  

V určitém momentě zřejmě vedení SNB dalo přednost zájmům akcionářů a změnilo měnovou politiku razantním způsobem: namísto kursového stropu zavedlo záporné úrokové sazby. Tato změna nicméně vyvolala šok a rázové posílení franku přibližně na paritu s eurem.

Pokud jde o Českou národní banku, zde není správné tvrdit, že se inspirovala právě ve Švýcarsku. Zatímco SNB se snažila stabilizovat prudce posilující kurs franku intervencí, která za daných okolností měla své opodstatnění (alespoň podle tehdejšího stavu znalostí o trhu), ČNB naopak intervencí destabilizovala tehdy klidný kurs koruny vůči euru a vytvořila nečekaný šok. Co ČNB udělá dále, je otázka, ale je zřejmé, že si přestává vědět rady.

Namístě je ještě hlubší otázka, než jaká je kredibilita té či oné centrální banky. Ptejme se, jaká je vlastně kredibilita samotné teorie, na které je postavena moderní monetární politika. Soudobé centrální banky například sledují ukazatel inflace, který vylučuje některé velmi podstatné komponenty (zejména ceny nemovitostí; některé cenové indexy vylučují i tzv. volatilní položky, včetně veledůležitých cen energií) a některé jiné složky deformuje k nepoznání (tzv. hédonické úpravy cen spotřebního zboží). Výsledkem je něco, co stále méně odpovídá skutečné inflaci. Střelka měnového kompasu ukazuje hausnumera. Problém.

A nejen to. Ekonomie hlavního proudu navíc mylně chápe vztahy inflace, růstu, nezaměstnanosti, tvorby úvěrů a dalších veličin. Korelace bývají rutinně zaměňovány za kauzalitu, což je případ šílených strachů z tzv. deflační spirály. Ekonomie je v podobném stavu jako medicína v době, kdy lékaři věřili, že malárii vyvolává špatný vzduch a že mor šíří kočky. Dnes se nad tím shovívavě usmíváme, podobně jako budoucí generace se budou usmívat nad současnou ekonomií.

Bude zapotřebí nové teorie, která by patrně měla navázat na Miltona Friedmana, Ludwiga von Misese, ale třeba i na Hymana Minského, abych uvedl jen několik významnějších jmen. Jinak měnová politika bude dál bloudit v chaosu.