Několik poznámek k financování vládního dluhu

O efektivnosti vládních investic jsme v nedávné minulosti opakovaně diskutovali, například v souvislosti s Junckerovým plánem nebo loňskou zprávou IMF. Zaměřím se tedy na několik poznámek ohledně dluhového financování těchto investic.

Nominální úrokové míry českých vládních dluhopisů jsou v současné době skutečně mimořádně nízké, v prosinci dokonce klesl roční výnos desetiletých dluhopisů až k 0,5 %. To opravdu zvětšuje množinu investičních příležitostí, které lze smysluplně financovat, a dává sílu argumentům, které zmiňuje Jan Macháček.

Na druhou stranu je třeba připomenout, že ne nominální, nýbrž reálné úrokové míry jsou tím rozhodujícím kritériem. Pokud jste tedy pesimistou, který se domnívá, že ČNB bude v příštích letech systematicky podstřelovat inflační cíl, pak vaše očekáváná reálná úroková míra (nominální úroková míra mínus očekávaná inflace) poklesla v posledních letech výrazně méně.

Druhou připomínkou je soustavný nárůst veřejného dluhu i v poměrně solidních ekonomických podmínkách. Vládě se sice pomocí účetních operací podařilo opticky dočasně zastavit nárůst explicitního dluhu (tím, že místo nového půjčování utratila likvidní rezervy na účtech státních institucí), ale to je jen účetní operace – na příští roky stále prognózuje stomiliardové schodky. Investice do infrastruktury nejsou zdaleka jediným potenciálně užitečným výdajem a vládní dluh nelze kumulovat bez omezení.

Poslední poznámka se týká struktury vládního dluhu – při tak nízkých úrokových sazbách dlouhodobých dluhopisů by bylo smysluplné zajistit dlouhodobě levné zdroje financování vládního dluhu pomocí emise zejména těchto dlouhodobých dluhopisů. Vládní strategie financování státního dluhu uvádí, že průměrná doba splatnosti vládního dluhu je zhruba 5,5 let a cílem je udržet tuto průměrnou dobu splatnosti v rozsahu 5-6 let. To je v porovnání se západní Evropou spíše nižší číslo. Atraktivně nízké dlouhodobé úrokové míry tak přímo vybízejí k financování pomocí dlouhodobějších dluhopisů.