O humoru a civilizaci

Co to vůbec je humor? Definice neexistuje. Když řekneme, že humor je to, co ve druhých lidech vyvolává smích, spleteme se hned dvakrát: jednak můžete vyvolat u druhých smích i lechtáním a jednak existuje spousta humoru, který v řadě lidí smích nevyvolá, zatímco jiní se můžou smíchy potrhat.

Definice humoru neexistuje, a přece snad každý z nás přesně ví, co je směšné a co není. Přesněji řečeno, které vtípky mu humorné připadají a které mu naopak připadají nechutné, odporné, primitivní, urážlivé, znesvěcující a tak dál. To už musí být, aby o sobě někdo prohlásil "Nemám smysl pro humor". O to častěji podobné soudy vynášíme o lidech, kteří nám nejsou sympatičtí.

Teď ale mluvím o Evropě v jednadvacátém století. V jiných dobách a na jiných místech to může být docela jinak.

Stephen Leacock, velký humorista, se v jedné ze svých statí zamýšlel nad humorem. Konkrétně nad tím, čemu se lidé nejraději smějí a jak jemný nebo naopak vulgární musí být vtip, aby ho pochopil a považoval za vtipný průměrný člověk. Došel k závěru, že čím je člověk civilizovanější a inteligentnější, tím jemnější vtípky se mu líbí. Čím je naopak primitivnější, s tím větší radostí se zasměje vtipům, ve kterých někdo utrpí škodu nebo si ublíží. Leacock si prý dovedl představit, jak se pralidé shromáždili u díry v ledu, do které právě zahučel jeden z jejich tlupy, a strašlivě se chechtali. Je zřejmé, že civilizaci pralidí nepovažoval za nijak sofistikovanou.

Několikrát jsem se dočetla i doslechla, že se prý tálibánci při popravách často radostně smějí. Ne z rozpaků nebo že by snad nevěděli, co je to smrt. Prostě jim způsob, jakým se popravený hroutí k zemi, jak visí na provaze nebo jak mhouří oči před kamením, připadá ohromně legrační. To by odpovídalo jednomu z pokusů o definici humoru – že nám totiž může připadat humorné utrpení druhého a taky že v humoru je často obsažený pocit triumfu, vítězství nad nepřítelem. A podle definice Stephena Leacocka by to neříkalo nic dobrého o stupni jejich civilizace. Pro ně to ale nejspíš je vynikající vtip. A člověku, který se při podobných příležitostech nesměje, ale jímá ho hrůza, nevyčtou, že "nemá smysl pro humor" jen proto, že to s sebou v jejich kultuře nenese žádné stigma.

Naopak: mí kolegové, afghánští řidiči taxíků v Londýně, do Anglie bez výjimky dorazili s přesvědčením, že smát se je špatné, že je třeba se ovládat. Po pár měsících nebo letech pak v sobě někteří rozvinuli vynikající smysl pro humor – tedy pro ten druh humoru, který se nám v jednadvacátém století v Evropě líbí. Určitě ho v sobě měli už předtím, jen se přestali bát ho projevovat. Vysmívali se dokonce i sami sobě, cosi, co ani v Evropě mnoho lidí nedovede. Je jasné, že islám má tendenci smysl pro civilizovaný humor v lidech ubíjet.

A humor časopisu Charlie Hebdo? Ano, souhlasím s kritiky, kteří tvrdí, že byl občas až trochu příliš drsný a pichlavý. Ale vždyť se karikaturisté strefovali do všech bez rozdílu – do křesťanů právě tak jako do muslimů. Všechny ostatní "oběti" vtipů se možná naštvaly nebo napsaly šéfredaktorovi rozhořčený dopis. Nikdo jiný nevzal mašinkvér a nešel je zabít.

V civilizovaném světě, tak jak si ho představujeme v jednadvacátém století v Evropě, se žádný vtip, byť byl jakkoli mizerný, netrestá smrtí.

A myslím, že hysterická reakce (některých) muslimů na popichování ze strany časopisu svědčí, kromě jiných věcí, o velké síle humoru.