Ježíši, probuď se, Halík se zbláznil

V českém mediálním prostředí existuje mimořádně populární figura. „Počkám si, co napíšou všichni ostatní, a pak napíšu pravý opak.“ Publicita, citovanost, hodinová sláva zajištěna. Tentokrát se neobsazené pozice „proti všem“ ujal Tomáš Halík.

Katolický kněz, intelektuál, držitel Templetonovy ceny se v Lidových novinách svěřil, že on by si nikdy odznáček „Je suis Charlie“ nepřipnul, protože, jak píše: „Když jsem viděl „karikatury“ časopisu Charlie Hebdo, silně připomínající znevažující obrázky Židů v antisemitském tisku, vnímal jsem je nejen jako urážku posvátných symbolů tu islámu, tu křesťanství, nýbrž také jako porušení zásadní hodnoty naší kultury, kterou je úcta k druhým – hodnoty, která není nižší než svoboda tisku.“

Proč by mělo být právě náboženské přesvědčení a jeho možné důsledky a slepé uličky uchráněno od karikatury, na rozdíl třeba od přesvědčení politického nebo jinak kulturně-sociálního, Tomáš Halík blíže nevysvětluje.
Nemohu ho k tomu nutit. Jen přiznám, že je mi bližší postoj nositele literární Man Bookerovy ceny Salmana Rushdieho, který v reakci na pařížský masakr napsal, že náboženství, stejně jako každá ideologie, musí v otevřené společnosti akceptovat kritiku, karikaturu a... ano, i drsný výsměch.

Horší je, že si Halík ve svém odsudku Charlie Hebdo pomáhá tím, že mu karikatury „silně připomínají“ antisemitské malůvky. To je hned dvojí faul.

Zaprvé formální: Když řekneme, že nám něco „silně připomíná“ cokoli, umožňuje nám to vsugerovat čtenáři asociaci, z níž se ale zároveň můžeme kdykoli vyvinit, protože každému, kdo by chtěl naši úvahu logicky domýšlet, může říci, že jsme to vlastně tak úplně nemysleli. Tento diskurzivní postup má v oblibě vedle Tomáše Halíka například Miloš Zeman.

Druhý faul je obsahový: „Antisemitské malůvky“, k nimž Tomáš Halík karikatury pařížského časopisu přirovnává, vždy útočily na slabé a bezbranné. Bylo to kopání do budoucích obětí, nic než přímá příprava kremačních pecí. Militantní islamisté ale nejsou slabí a bezbranní. Terorista není oběť. Karikatury Charlie Hebdo neútočily na islám, ale na jeho zrůdnou aplikaci, proti které mimochodem není imunní žádné náboženství. Ani Halíkovo a moje.
Smích je vždy obrana před zlem. Předpokládám, že se Tomáš Halík nechce ani vzdáleně podobat postavě mnicha Jorgeho z Burghosu z románu Umberta Eca Jméno růže, který chtěl zabránit zveřejnění Aristotelovy knihy pojednávající o smíchu za jakoukoli cenu, protože smích se podle něj neztotožňoval s důstojností víry.

Jak upozornil ve Washington Post politolog Fareed Zakaria, fundamentalismus je rizikem každého náboženství. Za pozornost podle něj stojí, že v Koránu se tresty za blasfemii, rouhačství, o kterém implicitně Halík píše, nevyskytují. Jsou až záležitostí pozdějších interpretací. Zato ve Starém zákoně najdeme přímý návod k trestům pro ty, kdo zlořečí jménu Hospodinovu. Dalo by se říci: Ještě že Ježíš vyzývá v Novém zákoně k lásce a toleranci.
Pokud jde o svaté texty, vždy jde o to, kdo s nimi zachází, ne o texty samotné. Proto je dobré, když mezi vykladači převažují nikoli fundamentalisté, ale lidé se smyslem pro humor, sebeironii a nadhled. Takový nadhled, který zabrání tragédiím. Včetně těch, že se někdo tváří v tvář hrůzám podobným pařížskému útoku začne dopouštět ohřívání vlastní polévky, relativizací všeho druhu, zkrátka všeho, k čemuž se jinak rozumný až osvícený Tomáš Halík tentokrát nebezpečně přiblížil.

Co s tím? Kdybych byl karikaturista, nakreslil bych jako formu piety za mrtvé kolegy z Charlie Hebdo parafrázi nápisu z pražských zdí roku 1968. Tehdy se tam psalo „Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil“. Na mé kresbě by bylo: „Ježíši, probuď se, zbláznil se Halík.“ Ježíš by to, domnívám se, vzal s humorem.

Ale snad jsem úplně vedle, snad se Tomáš Halík také směje, snad svůj text pro Lidové noviny psal jen a jen pod vlivem epigramu Karla Havlíčka Borovského: „Není nad původnost, každý po ní touží, lidé chodí přes most, to já půjdu louží.“

Ale vymáchal se pořádně, Halík jeden, jen co je pravda.