Zbytečně přehnaná nejistota

Co nejrychlejší integrace do evropských institucí včetně přijetí eura bylo pro Litvu, jako pro všechny baltské země, naprostou prioritou politickou i ekonomickou. Proto byla její měna dlouhodobě svázána s eurem. Tato strategie byla u všech baltských zemí podrobena těžké zkoušce, když byly nuceny na počátku finanční krize projít velice bolestivou a úspěšnou „vnitřní devalvací“. Jejich centrální banky kurs k euru udržely, ani jedna nevyužila možnosti devalvovat svou měnu. Tak se jasně ukázalo, že pro ně měnová nezávislost nemá skutečný význam; samostatná měna měla pro ně jen zřejmé nevýhody (transakční náklady apod.). Zbývalo jen splňovat maastrichtská kritéria, a to se teď podařilo i Litvě.

Česká situace je možná o něco klidnější, než je tomu pobaltských zemí. Považujeme se asi právem za méně ohrožené Ruskem jak bezpečnostně tak ekonomicky. To však nic nemění na principu: i nám by mělo především jít o co nejužší integraci jak do bezpečnostních, tak i do ekonomických institucí Evropy. Měli bychom se proto snažit splňovat maastrichtská kritéria a vstoupit do eurozóny co nejdříve. Do té doby se sami vylučujeme z důležitých rozhodování, které na nás mají velký vliv.

Nejistota co do časování takového vstupu se přehání. Naše integrace do evropské, respektive severoevropské či německé ekonomiky je již téměř dokonalá, a je proto zbytečné se obávat případných otřesů, budeme-li členy eurozóny. Pokud nastanou, neminou nás stejně, ať platíme eurem, nebo ne. Například právě probíhající devalvace eura proti dolaru zasahuje českou korunu úplně stejným způsobem. Navíc naše centrální banka udržuje i uměle stálý kurs vůči euru, na čemž je vidět, do jaké míry samostatný pohyb koruny (což by měl být vlastně jediný důvod pro samostatnou měnu) je pro naši ekonomiku chápán jako nebezpečný. I kdyby se (nedej Bůh) eurozóna rozpadla, bude pro nás výhodnější udržet společnou měnu se Severem, respektive s Německem, takže i pak nebudeme v horší situaci po přijetí eura než se samostatnou měnou.