Slabí každý zvlášť, silní spolu

Rozhodnutí Litvy by měl přivítat každý, kdo cítí sounáležitost s evropským kontinentem a považuje za dobrou a přínosnou co nejužší spolupráci zemí, které se na tomto kontinentu nacházejí. Vstup Litvy do eurozóny právě v současné době připomíná hlubší, zásadní smysl integrace Evropy – vzájemnou spoluprací členských zemí překonat dřívější rozpory mezi mnohými z nich, navázat na společné hodnoty a tradice, posílit roli těchto států v globalizujícím se světě a zvýšit obranu celé oblasti proti rizikům, které se ve světě objevují a objevovat budou i v budoucnu.

Poslední část předchozí věty může znít nadsazeně, protože jako bezpečnostní garant Evropy je vnímáno především NATO. Řada členských zemí EU však členem Severoatlantické aliance není a přesto jde o země, které se nacházejí v citlivé pohraniční zóně Evropy (ve smyslu západoevropské civilizace, kam bohužel není možné řadit putinovské Rusko). Přesto je zjevné, že útok na Finsko či pokus destabilizovat silou Rakousko by měl zásadně jiný dopad, než když se tomu tak děje na Ukrajině, protože tyto země jsou zakotveny v celkovém systému spolupráce v rámci Unie.

Daniel Kaiser v týdeníku Echo24 napsal, že vstup Litvy do eurozóny je dozvukem studené války. Do jisté míry má pravdu. Pokud by však tento bystrý a zajímavý autor nebyl poněkud zaujat svým euroskepticismem, všiml by si, že studená válka bohužel pouze měla zhruba dvacetiletou přestávku. Kromě hrozby ze strany Ruska (dříve Sovětského svazu, v zahraničně politické doktríně velké rozdíly nejsou) navíc přibyly hrozby imigrace a islámského fundamentalismu. Pokud budou evropské země řešit tyto problémy každá samostatně, budou nejen slabší vůči vnějším hrozbám, ale také poroste riziko hledání výhod jedněch na úkor druhých. To sice jistě neodstraní ani společné rozhodování v rámci EU, ale přece jen nutí země k mnohem užší spolupráci, než by tomu bylo jinak.

Z tohoto pohledu je proto mnohem méně závažné riziko toho, zda přijetí eura náhodou nepřinese zpomalení růstu o pár desetin procenta nebo jiný negativní ekonomický dopad. Stát se to krátkodobě může, ale měna Litvy byla na euro vázána dlouhou dobu a k zásadnější změně tak stěží dojde. Ve střednědobém horizontu je zjevné, že přínosy eura existují (snížení transakčních nákladů, menší rizika nestability měny atd.). Negativní vliv přijetí společné měny na hospodářský růst naopak nebyl jednoznačně prokázán ani v případě zemí, jako je Portugalsko nebo Řecko (nelze ho jistě vyloučit, ale nesporně hrála roli také řada jiných faktorů). Signálně pak v době obnovené možnosti odchodu Řecka vstup Litvy potvrzuje, že spolupráce zemí EU pokračuje i v oblasti měnové politiky a euro zůstává důvěryhodnou a globálně silnou měnou.