Končí kult plánování. Ale co bude potom?

V úterý Rada hl. města Prahy odvolala ředitele Institutu pražského rozvoje, úřadu, který tehdejší radní Hudeček postavil v Praze jako nový urbanistický model, který v městě pro samou architekturu už neviděl lidi, zato si ale získal mnoho srdcí mezi žurnalisty i podporu v závislých neziskovkách jako Auto*Mat a tichý potlesk developerů. Samozřejmost, s jakou třeba populární film „Plán“ inspirovalo samo heslo „reforma územního plánu“, bez stínu pochybností a dohledání důsledků, je hlavně vizitkou skvělého PR managementu primátora Hudečka samotného.

IPR – Institut pražského rozvoje nahradil URM - Útvar rozvoje města a ten zase původní UHA - Útvar hlavního architekta. Přes ambiciózní názvy jde vždy o úřad, který dokumentuje, reguluje a připravuje výstavbu města. V ostatních městech Evropy se jmenuje prostě Odbor plánování stavebního úřadu - Bauamt nebo anglicky Local commision. Metodiky plánu měst jsou si všude podobné. Praha se rozhodla pro vlastní experiment. Krytí politiky architektonickou ideologií není nedopatření, ale záměr, proč IPR vznikl.

Není žádná novinka, že město je množina jednotek homo sapiens, která tvoří živý a dynamický organismus. Operace na živém těle by měly být uvážené s detailní znalostí lokality a místního života a s vnímavým pochopením genia loci. Bohužel české město je od dob funkcionalismu experimentální laboratoř a Metropolitní plán v trendu „město architektům“ i s tichým primátem silničních staveb pokračuje.

Změna paradigmatu přinese teprve veřejná potřeba kvality života ve městě. Takové obytné město nemohou diktovat tunely, radiály, tangenty, přivaděče a mosty, co největší a nejdražší, optimalizované údajně pro automobil ale hlavně pro stavební lobby.

Ekonomové nebo sociologové měří rozvoj např. životní úrovní, příjmy na hlavu, odvody daní nebo mírou zadluženosti. Tak je Tunel Blanka ukázkou luxusu dokonalé stavby i finanční katastrofy a plánovacího selhání, které jde na konto tehdejší politické reprezentace města. Sociologicky se rozvoj měří třeba počtem vzniklých pracovních míst nebo sociálním složením populace.

Svoje politické zástupce jsme zvolili proto, aby rozhodovali o věcech rozvoje města v souladu s veřejným zájmem. Ti, kdo si tento zájem vyložili jako zprostředkování lukrativních lokalit, sice většinou z pražské politiky odešli, ale přísliby a dohody té doby nové radnice dnes dobíhají. Žádný úřad, žádná grémia expertů nemohou z politiků sejmout odpovědnost za zásadní rozhodování o budoucnosti města. (Grémium 13 expertů IPR.)

Předpoklad odpovědného rozhodování je příprava kvalitního podkladu a problémových analýz pro politickou reprezentaci. Podklady pro rozhodování musejí být nezávislé na lobbingu (developer, majitel, stavební firma, projekční management) i na plánovací ideologii samotných architektů (Athénská charta, Metropolitní plán). V Praze i jinde je představitelné, že konečné projektové podklady pro územní rozhodování připraví sám investor. Tak jako v Německu nebo Británii, podle striktně stanovených požadavků města, které opět připraví politici s veřejností a dokumentuje plánovací úřad.

Velmi populární „architektonická soutěž“ je problematický nástroj výběru z alternativ a autorský princip se již vůbec nehodí pro urbanistickou práci. Pro soutěž na stavební soubory je politika odpovědná za jasné a nezpochybnitelné zadání včetně ceny stavby a za výběr kompetentní, nezaujaté a osvícené poroty. Jak toto zajistí v českém prostředí, je na delší úvahu.

Plán lze chápat v trojím smyslu:

1. Jako plán akce - road map -, tedy cestu k určenému cíli. Tedy. Mluvme o cíli plánu, je koncentrovaný na problém, který je třeba řešit. Proto musí udělat inventuru minulých chyb a jejich průniku do budoucnosti a mít k dispozici detailní informační základnu pro pokud možno kvalifikované rozhodování.

2. Tradiční územní plán je popisný dokument stávajícího stavu a již rozhodnutých záměrů. Moderní plán je počítačová báze pro všechny vrstvy informací o strukturách a funkcích města a jeho obyvatel nejlépe jako trojrozměrný model (New York a další města).

3. Územní plán musí revidovat 50 let starý koncept silniční infrastruktury – ZAKOS a zpochybnit diktát silniční dopravy, a ne mlčky akceptovat nové dopravní tahy rozdělující město. Maximalizované silniční tahy i čtyři z pěti megaprojektů mostů jsou zcela nebo částečně bezúčelné, prostředí čtvrtí devalvující dar eráru pro stavební lobby.

3. Partnerem tvorby plánu je i veřejnost, která pomáhá definovat veřejný zájem. Platformy pro účast veřejnosti v prvních fázích plánování patří k demokratické účasti na procesu rozhodování. V Německu proto existují volené poradní výbory („Bezirkausschuss“).

4. Metropolitní plán IPR nespadá do žádné z těchto kategorií, skutečné a jedinečné město překládá do „programu“, který zjednodušuje a zobecňuje informační bázi na základě vlastních kriterií. Kostky struktury města jsou čtyři druhy lokality ne podle místa na mapě, ale podle „charakteristické struktury“ zástavby.

Metropolitní plán tak dělá opak toho, co se od plánu očekává. Zobecňuje a interpretuje na základě vlastní experimentální logiky. To je smrtelný hřích v Praze, kde jsou stovky územních lokalit se zcela jedinečnou charakteristikou. Čtyři pojmy: klasická zástavba, moderní zástavba (sídliště), volné rozvojové území a krajina (rozuměj chráněná přírodní území) nepostihují rozmanitost města a vůbec ne jeho problémy. Lego města ze čtyř barev je urbanistická fikce nebo snad vize, která deformuje a zamlžuje optiku vidění skutečného města. Tzv. pixelizace města je abstrakce ve smyslu automatismu počítačového rozhodování.

Koncept Metropolitního plánu ignoruje využití a funkci budov, protože ji má ve struktuře města za nepodstatnou. Ale stavby jsou přece realizací funkčního záměru, který často nelze bez destrukce měnit. Architektura je jen scéna, skořápka, kostra a pro konkretní lidské aktivity. Vize města bez lidí je dehumanizace urbanismu, tak jak fungoval za totality. Přitom město je postavené na spolužití svých obyvatel ve všech hospodářských, kulturních a společenských formách, a ne na skále architektonické doktríny. Proč má v svobodném politickém systému pokračovat vylepšená metoda Corbusiera a Athénské charty?

Praha se vyznačuje vysokou mírou různosti svých čtvrtí a lokalit, především v historickém údolí Vltavy. Zde by měl být vzor pro nízkou míru entropie celého města. Právě různorodost je charakteristikou i zárukou živého prostředí. Praha v historickém Vltavském údolí je jedinečná mnohovrstvá a různorodá městská krajina.

V tomto smyslu nelze v MP plochy zástavbou podobné jednoduše v posuzování separovat, ale je třeba zohlednit souvislost se sousedstvím, dalšími vazbami a s městskou krajinou. Proto použití termínu lokalita jako typus 4 druhů zástavby nesedí. Vraťme tedy pojmu lokalita její vlastní konkrétní místo na mapě v MP i ve správě území.

Berme i zastavěné území jako krajinu, ostatně hovoříme o krajině střech, a podobně vnímejme i krajinu zástavby. Užitečné je výškové mapování území v MP, jak základní výšky uliční, tak výšky zástavby.

Metoda náhledu vedut předvedená v MP je na nic, protože neukazuje dotyčnou ikonickou vedutu (např. Hradčan, Dívčích hradů, Vítkova, Kavčích hor, Hanspaulky nebo Baby) v relaci k nové zástavbě, k jejich vzájemné vzdálenosti a vzdálenosti od pozorovatele. Záběry z nekonečna jsou nevypovídající. Tak prosté srovnání výškových hladin není skutečnému náhledu veduty podobné. Bylo namístě mít 3D digitální prostorový model včetně obrazu uličních front, který by bylo možné procházet, tak jako ho do svých map dovoluje zapracovat Google, namísto 2D podoby MP.

MP tvrdí, že Praha pro nízkou hustotu osídlení nefunguje. Co nefunguje, plán neříká. Tato premisa prostě neplatí. Anglický pojem „density“ je chybně chápán jako hustota obyvatel na hektar nebo km2 nebo jako kompaktní objemná struktura zástavby. Zaměňuje ji s pojmem density jako  hustotou funkcí a činností. Kompaktní zástavba Londýnské City je kromě živé pracovní doby opuštěné město s malou hustotou obyvatel. I v  socialistických sídlištích se nepodařilo vytvořit živé město přes poměrně vysoké hustoty obyvatel. Sídlištní celky na okraji metropole jsou ale dnes garantem rentability veřejné dopravy.

Hustota zástavby dle IPR je nabídkou levně investovat růstem hladin a zástavbou každé volné plochy nebo likvidací tzv. přežilých staveb. V tomto duchu se zásadně mění i krajinný rámec plasticky modelované morfologie Prahy.

Metropolitní plán nerespektuje stabilizovaná území a ochranné zóny jako nedotknutelné ani jako plochy se  závaznou regulací. Tady jsme bývali svědky selhání a povolnosti památkové ochrany i územního rozhodování (Quadria, Karlín atd.). Historické dědictví již nelze jako v době pana Mgr. Kněžínka rozmělnit a degradovat na rozvojové území bez ztráty kvality prostředí, bonity a pověsti Prahy.

Praxe se se zásadami Metropolitního plánu rozchází, někdy pro jeho chybné nastavení a jindy jako záměr zohledňující lobbistické tlaky. Bulvár Letná – Prašný most, jižní varianta okruhu, řešení Blanky, Kunratice, Džbán, Vidoule, Trojský most a další to dokládají. Za totality při velké svobodě urbanismu existovalo stejné město, ale s jinou náplní a nulovou vlastní dynamikou. Proč má být ale dnes pohled IPR a MP na město svobodných lidí nazírán prizmatem vrchnostenské plánovací doktríny? MP je zpracován geografickou metodou, přitom potřeby udržitelného rozvoje města nelze redukovat na architektonicko-inženýrskou úlohu. Město je organismus ze spoluexistence a interakce lidských jedinců a skupin, hospodářských, politických a kulturních procesů a zájmů. Každý rozvoj se musí orientovat na aktivity, a ne na struktury.

MP plán je plánovací eskamotérství mistrovské třídy. Bere politikům z ruky horký brambor spolupráce s lobbismem, když spekulativnímu urbanismu dává profesní kabát, a tak iniciativu vrací do rukou architektů jako za totality. Prozatím se ukazuje, že cílem IPR je vytipování velkých rozvojových lokalit a pak rychlá zelená pro jejich často neuváženou a problematickou developerskou zástavbu (zadání: „Koncepční studie, Letná - Prašný most“).

To, co z Prahy, pro její malebnou krajinu ve Vltavském údolí, činí značku kvality a ikonické město světového renomé, hrozí být prodáno pro krátkozraké podnikatelské záměry.

Rozhodování o budoucnosti Prahy má před sebou problémy jako nevhodné dopravní cesty (Blanka, magistrála) i pokusy developerů, dávno vylobbované přísliby realizovat. Plán rozvoje musí při nedostatku prostředků určit priority řešení toho, co Praze chybí. Jsou to už léta odkládané projekty jako spojení na letiště, doprava příměstská, autodoprava, dálniční obchvat, kvalita prostředí a ochrana parků a zeleně pod tlakem velkoprojektů orientovaných na krátkodobý zisk. V rozhodování musí platit posouzení ceny a funkční účelnosti a obecné přijatelnosti projektů, jejich posloupnosti a rentability i hrozící škody nesprávným využitím území. Výstavba infrastruktury per partes místo megaprojektů. Pro řešení reálných potřeb, deficitů a výzev města nebo posouzení konkréních projektů může mít MP jen pomocnou funkci. Územní plán je třeba, jako v jiných městech, mít jako podklad stálých, často do budoucna nepředvídaných proměn města. Architektovu ideologickou metodu využil primátor Hudeček pro politickou hru. IPR je dnes sítí, která zachycuje a implementuje developerské záměry, a tak jako průhledné alibi snímá odpovědnost za rozhodování z politické reprezentace. Práci IPR na MP je třeba dát limity a cíle a vrátit se k ve světě běžným, metodám zpracování územního dokumentu.

Revize kontroverzní praxe IPR a jeho zadávání koncepčních záměrů, jako je bulvár Letná - Prašný most, by měla být předmětem hloubkového posouzení i veřejné debaty.

Autor je architekt