Na vtip by Poláci měli reagovat lepším vtipem

Poláci se zlobí na českou reklamu, v níž se objevuje polský překupník, který ne úplně férově vyběhne se svým „zákazníkem“. Jistě lze pochopit rozzlobení polské velvyslankyně v Praze Gražyny Bernatowiczové, taková stereotypizace národní povahy opravdu není pěkná věc a jednoho to rozčílí.

Stejně jako se zlobila spousta Čechů, kteří v rakouských prodejnách museli číst „Češi nekraďte naše zboží“, nebo jako se zlobí někteří čeští diplomaté, když v Bruselu a jinde slyší, že Češi jsou pořád tak nějak podivně vyčůraní, nehrají týmově a často se chovají jako ty proslulé „smějící se bestie“.

Spíše než rozčilení nad tím, že ve veřejném prostoru se takový stereotyp pro pobavení a prodejní účel objeví, by bylo na místě zamyslet se nad tím, proč tomu tak je. Stereotyp vzniká zkušeností a Češi si pořád pamatují, jak za komunistů jezdívali nakupovat lepší zboží do Polska, které se odtud ostatně pašovalo i do Československa. Mnoho Čechů, žijících v blízkosti hranic, ostatně jezdí na polské trhy pořád.

Schopnosti Poláků shánět, nakupovat a prodávat vše, na čem se dá vydělat, je v povědomí mnoha lidí. Slovo „šmelinář“, které původně nebylo zatíženo negativně, se posléze stalo označením pro každého, kdo umí prodat výhodně prakticky úplně všechno. A Poláci to v očích českých konzumních sháněčů naplňovali. No a protože někteří šmelináři jsou také slušní šejdíři, snadno dojde k nepříjemné zkratce.

V kritizované reklamě je to polsky mluvící pašerák schovaný ve stromku. Děje se tak na horách, zřejmě v Krkonoších, takže nelze přehlédnout, že jde i o odkaz na tradici obchodní přeshraniční spolupráce, která tu po staletí kvetla a které se říkalo pašeráctví. S hodnocením současnosti to nemá co dělat. Autoři si hrají se stereotypy, protože prostě fungují, ale nehrají si s resentimenty. Nejde o to reklamou vyvolat nenávist či nepřátelství. Češi si možná o Polácích myslí ve většině to, co naznačuje zmiňovaná reklama, ale rozhodně je to neponouká k nějaké nevraživosti nebo nenávisti. K opatrnosti, to ano, ale vůči kterému národu nejsou Češi předběžně opatrní, že? A který národ opravdu bezvýhradně milujeme?

Její excelence, paní Gražyna Bernatowiczová, zřejmě reagovat musela. Velela jí to její národní hrdost, kterou naopak mnoho Čechů Polákům závidí. Mohla to ale učinit s větším odstupem a nadhledem, protože upřímně řečeno: vymazáním jednoho vtípku v reklamním skeči dlouhodobý stereotyp vnímání národa odstranit nelze. A nakonec na vtip, i když je špatný, je nejlépe reagovat vtipem, pokud možno lepším, inteligentnějším, vyrovnanějším, a ne poměrně vášnivou uražeností.

To nejlepší, co polské velvyslanectví může udělat pro nabouraní a postupné rozplývání starého stereotypu, je vzít příslušnou reklamu jako pobídku k ještě větší informační práci. A upřímně řečeno: to, že se Poláci umějí zasmát nám, bezvěrcům, kteří na všechno chtějí vyzrát, obejít či podlézt, protože jsou švejci a vždycky říkají „to chce klid“, a my zase Polákům za jejich sklon k bezbřehému obchodování, ještě neznamená, že si nemáme co říct a že se nemáme dál navštěvovat a vzájemně hledat. Ostatně vyřčení židovské anekdoty také ještě neznamená, že někdo nenávidí židy, a jak známo, ty nejlepší a nejostřejší vtipy o sobě říkají právě židé. A kolik krásných a zatuhlých stereotypů v nich je.

Ostatně to by asi na celé té lapálii – která nemá většího významu, protože jedna soukromá firma a pár kreativců to přece není celý národ, natož politická reprezentace – bylo nejzajímavější. Existuje, vážená a milá paní velvyslankyně, nějaký vtip, který v podobném smyslu jako v kritizované reklamě využívá postavu polského „obchodníka“, vtip, který si Poláci vyprávějí sami o sobě? Těch českých o ohnutých hřbetech a vyčůranosti je dost a dost.