I cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly

Japonská ekonomika má za sebou již dvě ztracené dekády. Přesto nelze vidět alespoň záblesk světla na konci tunelu. To by mělo být pro Evropu varující. Lze se však tzv. japonskému scénáři vyhnout? Těžká odpověď. Evropa stárne, monetární politika je chycena v pasti nulových nominálních úrokových sazeb a fiskální politika je buď výrazně omezena dluhy z minulosti, nebo bezradná v směřování veřejných zdrojů k produktivním investicím. Zcela jistě každý občan ocení postavení nových dálnic a podobná zlepšení v oblasti infrastruktury, na druhou stranu tyto typy investic zvyšují zaměstnanost a podporují růst jen dočasně, po dobu stavby. Předpoklady o multiplikačním účinky veřejných investic jsou silně nadhodnocená – viz Investiční plán nové Evropské komise.

Expanzivní fiskální politika Japonska nevedla k očekávanému ekonomickému růstu, ale naopak k postupnému navyšování veřejného dluhu, který se v určitém okamžiku s ohledem na japonskou demografii může stát neudržitelným.

Inspiraci pro evropský růst proto raději hledejme na druhé straně světa a to v USA. Krize eurozóny postupně vedla k dokončení opatření podporující stabilizaci měnové unie (bankovní unie, fiskální unie). Na druhou stranu stále zůstává opomenuta myšlenka skutečné integrace finančních a kapitálových trhů – tzv. kapitálová unie. Problém dnešní eurozóny a EU není nedostatek veřejných investic (nakonec hledání smysluplných projektů je už dnes problémem – viz. někdy až nesmyslné čerpání strukturálních fondů v ČR a jiných členských zemích). Cílem není vybetonovat všechny louky a pokrýt všechny vodovodní kohoutky 24 karátovým zlatem. Cílem je tvorba pracovních míst, růst produktivity a v konečném důsledku zvyšování životní úrovně. A to mnohem lépe dokáží soukromé než veřejné investice. Bankovní sektor je však ze své definice k podobnému typu investování příliš risk averse.

Cílem by tedy mělo být vytvoření širokých, hlubokých a likvidních kapitálových trhů, které by dokázaly v rámci diversifikace portfolia generovat dostatečné množství tzv. rizikového kapitálu pro financování inovací a produktivních investic. Evropa nezaostává za USA neschopností generovat kreativní jedince, ale tím že jim na realizaci jejich nápadů neposkytne dostatečné finanční prostředky. Veřejné investice by tak mohly být pouze doplňkem soukromého financování a ne jeho náhradou jak je to v současnosti a blízké budoucnosti. Současná představa Evropské komise se tak nejeví jako krok správným směrem. Jak říká titulek komentáře“i cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly“.