Tam kde chyběly zkušenosti, nastoupila ideologie

1) Tato otázka nebude nikdy černobíle zodpovězena. Psychologie členů týmů sociálních inženýrů na pochodu, mezi něž přední činitelé našeho státu v 90. letech patřili, je oblast, v níž jsem diletant. I tak je mi však dlouhou dobu zřejmé, že v takovém týmu se liší reakce vědomé od podvědomých.

Nikdo neměl zkušenost s tím, jak funguje stabilní kapitalistická ekonomika; všichni se s ní seznamovali z knih a za pochodu. Stál před nimi úkol, který nikdo předtím neměl. Byli to lidé erudovaní a sečtělí, takže měli představy teoretické, které splývaly v ideologii. Jistě do toho nikdo z této party nešel s tím, že by plánoval rozkrádání.

Jak ale vyřešit problém, že u nás žádný kapitál nebyl, že podniky byly již dlouhou dobu podkapitalizovány? Cizí kapitál? Předně ho nebylo dost, ale hlavně: jak se ubránit nařčení z výprodeje rodinného stříbra? To by mělo vadit jen národním socialistům, k nimž se nehlásili, a nikoli zastáncům volného trhu; ale co naplat, když jim instinkt velel? Jak to Marx popsal původní akumulaci v Kapitálu? Že se vyskytují případy tomu podobné tady? No, tak je to asi průvodní jev, a vůbec. Dejme to našim lidem, ono se s tím něco stane.

Zde pomohla ideologie: nezáleží prý přeci na prvním majiteli, trh to později vyřeší. Podobně s úvěry z bank, které byly „nutné“, aby nevypukla naráz velká nezaměstnanost. Velké množství lidí se v té době snažilo zbohatnout („být za vodou“) a mnozí přicházeli na to, jak proces manipulovat. Bylo by zajímavé vystopovat, kde se ztratilo oddělení vlastního a spravovaného kapitálu z regulace kapitálového trhu, ale to už se asi nepovede. Kdo v kterém okamžiku se začal nechávat manipulovat vědomě, asi ani on sám neví. Právě teď, když se střídá další generace, u mnohých aktérů přechází podvědomé do vědomého.

2) Dalo se postupovat v privatizaci jak rychle, tak i pomalu, není však jisté, co je lepší. Zdá se, že to trvá nakonec asi stejně dlouho.

3) Zdržení privatizace bank je krásný příklad intuitivního nerozhodování, které úplně odporuje ideologii volného trhu, která by tuto privatizaci kladla na první místo. Šlo o to, aby nezaměstnanost příliš nestoupala aspoň do voleb, a to šla ideologie stranou.

Jak se to stává v revolucích, jejich představitelé dostávají odříkaného chleba největší krajíc, a tak se i dělo prvním dvěma vládám ČR. Odpůrci sociální inženýrství se stali největšími sociálními inženýry od 40. let. Kritikové zkostnatělé socialistické praxe manipulovali státními bankami na dluh. Velcí světáčtí liberálové bojovali proti přílivu zahraničního kapitálu. Přívrženci malého státu předsedali nebývalému růstu regulací a byrokracie. Přívrženci rovné daně zavedli bombastický daňový systém podobný tomu, který jsem kritizoval už v Kanadě a který nejsme stále schopni zvládat. A tak dále.

U nás zvolený postup ve srovnání s jinými zeměmi minimalizoval bezprostřední negativní dopad změn na životní úroveň obyvatelstva na účet národního dluhu (realizovaného při konečné privatizaci bank). To jsme si mohli dovolit my na rozdíl od sousedů, kteří byli zadluženi. Bohužel se ukazuje, že to vedlo k tomu, že se u nás udržely původní iluze déle než jinde. Zdá se, že o to nepříjemnější je dnes úpadek důvěry v politickou sféru. Kdyby byla původní desiluse proběhla rychle, nejpozději například po vítězném „sarajevském atentátu“, byli bychom dnes dále. Bohužel se tak nestalo a další desetiletí přispělo k tomu, že se u nás politická krize spojila s hospodářskou a nebyli jsme na ni připraveni.

Toho hlavního se ovšem skutečně dosáhlo: funkční demokracie, svobody tisku, fungující ekonomie, integrace do Evropské unie a NATO a řady dalších úspěchů.