Proč slavit 17. listopad

Jistě se můžete ptát, jestli má cenu slavit 17. listopad. Stejně tak se můžete ptát, zda má smysl slavit vlastní narozeniny. Jen proto, že jste měli blbý rok, se ještě nemusíte v osamění schovaní ve skříni utápět v alkoholu a sebetrýzni. Otázkou je, proč jsme tam, kde jsme a co s tím můžeme a budeme dělat.

Po euforickém vzedmutí v roce 1989 společnost rychle navázala tam, kde během revolučního večírku skončila. Všichni se pokojně vrátili na chaty a chalupy. Život zpestřil masivní letní exodus do Chorvatska. Ti úspěšnější si začali budovat satelitní ghetta na okraji měst. Veřejný prostor se opět vyprázdnil.

Intelektuálové zalezli zpátky do svých chráněných kibuců, neschopni dialogu se zbytkem společnosti, a těch pár, kteří šli do veřejného střetu, se stalo terčem posměchu - střídavě nálepkováni jako pražská kavárna, pomatení pravdoláskaři, ekoteroristi nebo levičáci.

Celá devadesátá léta masíroval Zeman s Klausem společnost, že se nemají o nic starat, protože stačí jít jednou za čtyři roky volit, což doprovázel nepříčetný boj proti občanské společnosti v jakékoli podobě a formě. Ani jeden z nich nikdy nepochopil, co to je demokracie.

Havlovi bylo a je vyčítáno skoro všechno, přitom jediná relevantní otázka je, proč nemáme více Havlů, kteří by problémy diskutovali z více stran ve vzájemném střetu. Kdokoli vyčnívá z davu, je v české kotlině okamžitě upatlán bahnem a výčitkami, že by měl dělat něco jiného nějak jinak. Diskuzi nahrazuje diskreditace mluvčího.

Došlo k rozšíření bitevního pole a znejasnění hranic jednotlivých konfliktů, kdy nebylo jasné kdo bojuje s kým, za co a proti čemu. Devadesátá léta nám stvořily vrstvu miliardářů, kteří se dnes hlásí k moci. Posledním objektem privatizace je společnost.

Ovládnutí médií a politického prostoru je zcela otevřené. Okresní kmotry nahradila první liga. Veksláky se zlatými řetězy uhlazení manažeři s vybraným vkusem. Útěchou budiž bonus, že je dnes alespoň jasné, kdo je kdo. Podstatným se opět stává nejen to, kdo o kom a jak píše, ale o kom se v médiích nepíše a nemluví.

Společnost zvládne elektrizovat leda Zeman, když mluví vulgárně, přitom vulgární je především obsah jeho sdělení, nikoli zvolená forma. Zatímco se vztek vybíjí na nepříčetném alkoholikovi, Babiš maká a usmívá se. Babiš je asi takové řešení, jako když léčíte bolest hlavy lobotomií.

Vzhledem k celkové apatii vůči jeho okupaci politiky je bohužel možné, že pouze otevřel vrata, do kterých vstoupí ještě někdo mnohem horší. Fantazie klopýtá za realitou.

Nekonečné diskuze, jestli se lidé mají líp, nebo hůř, jestli je aktuální nerovnost ještě příliš malá, nebo příliš velká, jsou irelevantní. Podstatné je, jak to vnímají ti, kterých se to týká. Pokud nevnímají rozdělení bohatství jako legitimní, pak legitimní není. Žádný objektivní klíč nebo výklad totiž neexistuje.

Nad rostoucí skupinou těch, kteří považují předrevoluční časy za lepší než současnost, je absurdní se pohoršovat. Relevantní je pouze se ptát, co dělat, aby to tak nebylo. Nad chudými a vyloučenými se není možné rozhořčovat nebo je ignorovat. Jejich problémy jsou i našimi problémy.

Obskurní výzvy "přemluv bábu" musí vystřídat výzvy: "mluv se svou bábou, s rodiči, se svými dětmi, s přáteli, sám se sebou". Ne o komunistech, ale o současnosti a budoucnosti. K revoluci v roce 1989 nedošlo proto, že to chtěla skupina lidí, která nenáviděla jinou skupinu lidí, ale protože došlo k celospolečenské shodě, že už to takhle dál nejde. Že tady několik lidí hloubí příkopy a živí v podstatě třídní nenávist, ještě neznamená, že je na tuhle hru nutné přistupovat.

17. listopad má smysl slavit. Jako připomenutí, že nic netrvá věčně a všechno lze změnit. V dobrém i ve zlém. Je nutné se zbavit představy, že existuje nějaký finální stav, kterého dosáhneme, a pak už bude dobře. To se nikdy nestane. Všechny boje na všech úrovních se vedou donekonečna. Žádná diskuze nekončí absolutní shodou.