Druhý volební výprask Baracka Obamy

Stalo se, co předpovídaly průzkumy, prezident Barack Obama dostal už druhý volební výprask. Po kongresových volbách v roce 2010, kdy jeho demokraté ztratili většinu ve Sněmovně reprezentantů, přišli ve včerejších volbách také o Senát. V příštích dvou letech se tak bude demokratický prezident dělit o vládu a moc s republikánským Kongresem. Co to znamená, co můžeme od této dělby práce očekávat?

Pokud bychom se podívali do historie, tak toto rozložení sil nevylučuje, že by se prezident s Kongresem nemohli na ničem podstatném dohodnout. Ronald Reagan se například po prohraných kongresových volbách v roce 1986 dokázal s demokraty shodnout na daňové reformě. A Bill Clinton, který obdobně přišel o Kongres v roce 1994, pak zase společně s republikány schválili reformu sociálního zabezpečení.

Jenže i v politice platí, že na tango musejí být dva. Což by bylo v současném Washingtonu už tak dost složité, a aktuálně navíc spíše platí, že tančit se nechce vlastně nikomu. Už po volbách v roce 2010 se politický proces ve Washingtonu zadrhl a tento stav bude pokračovat po zbytek Obamova volebního období.

Prezident si v republikánském Kongresu už žádnou velkou legislativu neprosadí. Jenže ani republikáni nemají - i přes zisk Senátu - dost hlasů na to, aby překonali procesní obstrukce demokratů nebo přehlasovali prezidentovo veto. Sen republikánů o tom, jak demontují Obamovu reformu zdravotnictví, se nenaplní.

Prezident Obama by mohl některé věci prosadit exekutivními výnosy, například legislativu k omezení emisí. Od republikánů lze zase očekávat, že budou prezidentovi různě komplikovat život, například mohou zdržovat nebo zcela blokovat jmenování federálních soudců. A skutečné drama by se pak odehrálo, kdyby se uvolnilo místo přímo v Nejvyšším soudu USA.

Jenže nikdo, ani Bílý dům, ani republikáni v Kongresu, zároveň nesmí příliš tlačit na pilu. Včerejšími kongresovými volbami totiž zároveň odstartovala další předvolební kampaň. S letopočtem 2016, kdy půjde o cennější trofej, než je Kongres, o Bílý dům. A už teď se začíná rozhodovat o tom, z jakých pozic kandidáti za jednotlivé strany do tohoto souboje nastoupí. Nikdo nechce vypadat jako ten, kdo vše blokoval. Nikdo ale zároveň nechce být tím, kdo se prodal za laciný peníz.

Nebude to tango ve dvou, ale samostatné taktické tanečky, americký vnitropolitický proces zůstane pomalý, až zaseknutý. Pro prezidenta Obamu by to mohlo znamenat, jak už předtím platilo právě pro Ronalda Reagana i Billa Clintona, že by na závěr svého prezidentství mohl více zájmu a rozhodnosti vložit do americké zahraniční politiky. Reagan rozmontoval sovětský blok, Clinton rozšířil NATO. Do třetice všeho dobrého by mohl Obama splnit svůj úkol - přesvědčit Vladimira Putina, že ani jeden z těchto zisků se revidovat nebude.