Nevyléčitelná nemoc Miloše Zemana

Úsloví „překročit všechny meze“ pozbylo v případě českého prezidenta smyslu. Miloš Zeman se dostal tam, kde nikdo žádné meze nestavěl, protože nikdo nepředpokládal, že tam vůbec lze dojít. Nejde ani tak o to, že se hlava státu snížila k nejhrubším vulgaritám v živém vysílání rádia veřejné služby. Ale spíše o to, že nešlo o lechtivosti vyslovené mimoděk, jako v případě občasných úletů Karla Schwarzenberga, nýbrž o sprostotu promyšlenou, násilnickou sprostotu jako prostředek politické agrese.

Je samozřejmě možné, že se u prezidenta postupně vyvíjí porucha zvaná koprolálie, neboli fekální řeč, spočívající v nutkavém opakování vulgárních výrazů. (Pro zájemce: demonstrací pokročilého stádia onemocnění je například postava psychopata Franka Bootha z filmu Davida Lynche Modrý samet.) Tato alternativa v sobě skrývá dvě zprávy. Dobrá spočívá v tom, že fráze pronesené osobou trpící koprolálií nemusejí vždy nutně odrážet její myšlenky nebo názory, tedy že to Miloš Zeman možná tak nemyslí. Špatná zpráva je pak v tom, že jde o poruchu obtížně léčitelnou.

Ať už z Miloše Zemana mluví cokoli, narušuje to už i prezidentovu mentální konzistenci. Loni Miloš Zeman odmítal udělit profesorský titul Martinu Putnovi, protože na demonstraci za práva gayů přinesl transparent „Katolické buzny zdraví Bátoru.“ Tehdy to byla pro Miloše Zemana vulgarita neslučitelná s důstojností profesorského titulu. A teď? Jen si srovnejme slovo „buzna“ s jeho aktuálním slovníkem…

Je otázkou, jak s prezidentem v současném stavu nakládat. Jeden z našich čtenářů navrhuje Zemana ve veřejném zájmu ignorovat. Vysvětlení si představuje takto: „Vážení čtenáři, dnes by zpravodajství a komentáře o Miloši Zemanovi zabraly dvě strany, a protože odmítáme přispívat k jeho exhibici, přetiskujeme na tomto prostoru odstavce z ústavy, obsahující slib prezidenta.“ Asi to není špatný nápad. Pasáž, ze které vyplývá, že prezident má zastávat úřad v zájmu všeho lidu, je dobré připomínat. Především Miloši Zemanovi.

V praxi je ale projekt „ignorujme Zemana“ bohužel neproveditelný. Nejen proto, že prezident je relevantním politickým hráčem. Ale i proto, že Miloš Zeman je  pro česká seriózní média tím, čím je pro média bulvární Iveta Bartošová (nebo chcete-li Josef Rychtář). Spolehlivě přitahuje pozornost, zvyšuje čtenost, sledovanost, „dělá čísla“. Ani Český rozhlas, který si jinak zakládá na konsenzu a slušnosti, neuvažuje, že by Zemanovy Hovory z Lán přestal vysílat, a nelze se na něj zlobit.

Možná by ale stálo za to pořad z piety vůči TGM a z úcty k prezidentskému úřadu jako takovému přejmenovat, třeba na "Hovory z Milošem Zemanem". Bylo by to mnohem výstižnější. Zeman se chová pramálo jako prezident. Jeho úkolem je šířit dobré jméno Česka ve světě a podporovat svornost ve společnosti. Selhává v obém. Nadbíhá nedemokratickým režimům, v Česku šíří vulgárními prostředky nenávist.

Nezdá se to být léčitelné, prognóza není dobrá. Přesto zkusme Miloši Zemanovi připomenout jeden rozpor: v devadesátých letech označoval Česko za spálenou zemi a viníky za zločince. Nyní z Česka sám objektivně dělá morální a mentální spáleniště. Česko to nepochybně přežije. Pokud se ale bude Miloš Zeman chovat dál tak, jak se chová, rekonstrukce nezačne dříve než za tři roky.