Klimatický balíček s otazníky

Diskuse v rámci summitu EU proběhla nad záměry:

1. Snížit emise skleníkových plynů o 40%,

2. Navýšení podílu obnovitelných zdrojů (OZ) na 27% a

3. Zvýšení energetické účinnosti o 30%.

Podívejme se na tyto cíle podrobněji.

Ad 1. Snižování emisí zejména oxidu uhličitého by mělo smysl jen tehdy, pokud by byl prokázán podstatný vliv lidské činnosti na globální oteplení, pokud by toto oteplení bylo pro lidstvo negativní a převážilo pozitivní důsledky nárůstu koncentrace CO2. Vzhledem k tomu, že se globální oteplování posledních 15 let zastavilo, ačkoliv koncentrace oxidu uhličitého stale stoupá, zdá se být závislost globálního oteplování na této koncentraci jako rozhodujícím faktoru empiricky vyvrácena. Avšak I kdyby závislost existovala, stale by bylo nutno dokázat, že vyšší teplota je horší než nižší teplota. Zde jsou dopady v různých zeměpisných šířkách naprosto rozdílné, takže nelze vyslovit stanovisko, na kterém by se shodly různé země. Existuje i pozitivní vliv rostoucí koncentrace CO2 na asimilaci rostlin a tudíž na výnosy zemědělských plodin. V logice státních zásahů si tedy lze představit klimatický balíček v podobě podpory emisí oxidu uhličitého jako pozitivní externality. V každém případě můžeme prohlásit záměr 1 za zbytečný.

Ad 2. Podíl obnovitelných zdrojů je v každé členské zemi EU jiný. Některé země cíl 27% podílu splňují už dnes, například Švédsko díky vodní energii. Tam byly ovšem vodní elektrárny postaveny jako ekonomicky efektivní, nikoliv kvůli kvótám. Jiné země by musely vynaložit finanční úsilí, které by je jistě zruinovalo, například Polsko, které má postavenou energetiku na uhlí. To znamená, že formálně stejná pravidla mají naprosto odlišné dopady v různých zemích. Již zde je patrné, že dohady o konkrétním podílu zbytečně živí rozpory mezi zeměmi. Co jedna země snadno slíbí a splní (nic ji to nestojí), druhou zemi poškozuje. Jestliže je dle Lisabonské smlouvy energetický mix v kompetenci členských zemí, proč se do toho Evropská Unie vměšuje? Co je jí do toho?

Existují ovšem také závažné ekonomické argumenty zpochybňující cíl 2. Někdo by musel nejdřív dokázat, že je lepší využití obnovitelných zdrojů, než zdrojů neobnovitelných. Ale proč by tomu mělo tak být? Je-li využití neobnovitelného zdroje výhodné, proč jej nevyužít? Snad jej schovat pro příští generace? Ale proč by jej měla čerpat generace x+1 a ne generace x? Bude pak někdo obviňovat generaci x+1, že zdroj neschovala pro generace x+2? To je absurdní.

A navíc, pokud se neobnovitelný zdroj vyčerpá (jako se vyčerpávají zásoby uhlí v Česku), přejde se na jiný zdroj (obnovitelný nebo neobnovitelný), který bude asi dražší, neboť jsme se nejdřív soustředili na přednostní čerpání levnějšího zdroje. Co je na tom divného? Kritici využívání neobnovitelných zdrojů budou mít klid tím dřív, čím dřív se zdroj vyčerpá, tak proč tomu brání?

Úvahy o tom, jak jsou obnovitelné zdroje již dnes efektivní, trpí dvěma závažnými logickými vadami. Předně, existuje mnoho obnovitelných zdrojů a mnoho užití, takže nelze jednoznačně říci, kdy je co efektivní. Jistěže na křižovatce vzdálené 5 km od nejbližší elektrické sítě, je nejlepší (nejlevnější) pro pohon semaforu osadit fotovoltaický panel, spíše než tahat kilometry drátů. Ale proč by měl spotřebitel platit 12 Kč/kWh za fotovoltaickou elektřinu, když z uhlí je za 1 Kč?.

A dále, kdyby byly obnovitelné zdroje opravdu efektivní, nemusely by se konat summity EU a nemusely by se schvalovat zákony o povinném výkupu elektřiny z OZ a o přimíchávání bionafty. Fungovalo by to samo, podobně jako fungovalo stovky let spalování dřeva (obnovitelný zdroj energie) nebo větrné mlýny. Dodejme ještě, že současná rostoucí efektivnost OZ je dána tím, že mají přednostní vstup do sítě na úkor klasických zdrojů. Asi tak, jako má větší zisky obchodník A, jehož konkurentu B je povoleno prodávat jen tehdy, když A zavře večer obchod.

Nařídit podíl obnovitelných zdrojů “shora” bez ohledu na konkrétní podmínky (ne jen země – státu, ale v každém konkrétním užití) je tedy nesmysl. Také cíl 2 je tedy zbytečný.

Ad 3. Co zvýšení energetické účinnosti? Nic proti snížení energetických nákladů, je ale otázka, proč řešit jen účinnost energie? Skutečně, proč šetřit jen energii proč ne třeba dřevem, železem, prostorem, prací, zkrátka všemi výrobními faktory? A tak postupuje podnikatel ve své firmě: šetří všechny zdroje, nejen energii. Soustředění se na energii vyvolává problém, že v honbě za jejím snížením se mohou plýtvat jiné zdroje. Ty však už nikdo nesleduje, není na to “směrnice”.

A jak posoudit, zda úsporou jednoho zdroje nevyplýtvám více zdroje jiného? K tomu je třeba zdroje převést na společného jmenovatele, což provádí podnikatel pomocí ekonomické kalkulace, oceněním všech zdrojů v peněžním vyjádření. V individuální rovině rozhodování provádí konkrétní člověk (například, kdo jede do práce místo autem na kole, ušetří za benzín - energii, ale ztratí čas a vlastní síly - také energii). Rozhodnutí, zda jet do práce na kole nebo autem, nelze provádět směrnicí ze shora, musí to posoudit každý individuálně.

Takže k tomu, aby lidé šetřili energií, není potřeba žádné směrnice shora. Je jen třeba, aby lidé nesli důsledky svého rozhodnutí (platili za energii, kterou spotřebují, aby ji neměli zadarmo) a aby se mohli rozhodovat o alternativách (měnit zdroje energie, nahradit zdroj úsporami apod.) I cíl 3 je tedy zbytečný.

K čemu tedy celý ten humbuk kolem klimatického balíčku? Proč se schází množství inteligentních lidí (a neplatí za energii, kterou přitom spotřebují) a řeší věci, které si ve skutečnosti žádný občan neobjednal? Můžeme odpovědět názvem knihy Miltona Friedmana “Za vším hledej peníze”. A tak zde máme politiky, kteří si myslí, že touto agendou získají voliče a moc pro další volební období, lobysty, kteří profitují z miliardového byznysu kolem obnovitelných zdrojů, burziány obchodující s emisními povolenkami, novináře, mající katastroficky znějící téma, dokonce i některé vědce – užitečné idioty, kteří si myslí, že spasí svět.

Musíme bohužel konstatovat, že rozum zde prohrává. Zatímco klima se měnilo a mění a vývoj je nejistý, penězovody díky regulaci již fungují. A budou díky zákonům přijatým třeba v Česku fungovat ještě řadu let. Ovšem “klimatický balíček” hrozí další dodatečnou regulací, dalšími náklady, dalším zchudnutím spotřebitelů, krachy firem a jejich stěhováním mimo Evropu.

Nezbývá než doufat, že summit EU formuluje závěry formou nezávazných doporučení, ze kterých se půjde “šibalsky” vykroutit.