Pozdně rokoková noblesa české politiky lidských práv v Číně

Dalo se čekat, že po předchozí cestě ministra zahraničí Zaorálka do Pekingu, která vzbudila bouři odsudků za domnělou zradu politiky lidských práv, dostane médii neoblíbený prezident Zeman po návštěvě ČLR ještě větší dávku. Téma lidských práv a Číny se stalo v Čechách vnitropolitickou záležitostí, na které se profiluje stále více chřadnoucí pravice.

Moc jsme toho sice v Číně na poli lidských práv konkrétně nedokázali, ale o to více se kvůli tomu mezi sebou pohádáme a zostudíme. Jedenáct návštěv dalajlamy v Praze, nepočítaje další představitele tibetské politické reprezentace, je přece jen slušný výsledek, řadí nás ke světové špičce. Oficiálně neoficiální podpora tibetské exilové opozici stojí za uznání, i přes fakt, že v samotné AO Tibet jsme nedokázali vůbec nic, práce v terénu není naší parketou. Tibetanistika na FFUK byla otevřena v roce 2009, není politicky zaměřená, což mile překvapí.

Nápad nominovat vězněného čínského politického filosofa Liou Siao-po na Nobelovu cenu míru byl na české poměry neskonale chytřejší s ohledem na konkrétní dopad na čínskou společnost uvnitř. Nebudu malicherný, abych rozebíral, zda jsme na to přišli jako jediní a sami, v české aktivitě podobného druhu je vždy kvantum sebeobdivu. Jen tu záplavu úvah, jak je čínská charta 2008 inspirována Chartou 77, je utrpení poslouchat, tento kýčovitý moment naší potřeby hledět na sebe se zalíbením do zrcadla bych neshazoval, máme to za potřebí a navíc to může pomoci dobré věci, snad.

Co zarazí, je neochota diskutovat o politice lidských práv, postavit se k ní po dvaceti letech s kritickým odstupem, porovnat různé názory a hledat dobré nápady. Nestojí za to kromě pokusů o konfrontační střet s Pekingem bez dalšího impaktu uvnitř ČLR uvážit i jiné strategie podpory lidských práv? Co vlastně chceme, koho chceme ovlivnit, na které cílové skupiny se zaměříme, jak pracují v terénu jiné země? Nejsme přece jediní, kdo se tímto zabývá, učíme se od zkušenějších? Proč se soustřeďujeme jen na Tibet, proč ne na ostatní minority, na Ujgury, Mongoly? Kde je naše podpora čínským křesťanům (cca. 100 mil), kdo se zajímá o gender témata, domácí násilí, sebevraždy žen v chudých venkovských oblastech? Co třeba queer komunita (50-100 mil.), HIV pozitivní, senioři, bezdomovci, migrující dělníci? Proč jen jednostranná a přepolitizovaná strategie bez ohledu na sociální tématiku, kdo a kde to rozhodl? A to nemluvím o zacházení se zvířaty, kdo byl v Číně, ví. Budeme hledat a kontaktovat čínské nevládní organizace?

Česká politika lidských práv jako by zastydla na počátku 90. let a stala výhradní doménou neklausovské pravice a jejích sympatizantů, často z řad městských bobos. Jako by lidsko-právní politika měla charakter aristokratické výlučnosti, která se vyznačuje nepotřebou diskutovat s někým, kdo není příslušníkem elitního klubu. Podpora lidských práv v Číně je noblesně privilegovaná, nesystematická, hravá, rozverně povrchní, bez širšího konsensu. Je vedena vznešenými cíli a razantním individuálním stylem.

Český premiér se po létech setká s čínským protějškem na summitu ve Varšavě (2012), kde se zřejmě rýsuje nebývalý zájem Pekingu o východní část EU, a český velvyslanec v Londýně dva měsíce poté nemůže nepotkat dalajlamu před Olympijskými hrami. Rozzuřit Peking a shodit vlastního předsedu vlády není problém, elegantní gentleman nemůže hledat konsensus a diskusi, s kým prosím vás, s těmi průměrnými, co nechápou vznešené motivy a nevidí za horizont svých nudných starostí? Jakou měl vlastně premiér Fischer politickou podporu pro uvedení dalajlamy do Kramářovy vily v roce 2009 ?

Pozdně rokokový galantní styl české politiky pak v Pekingu podtrhne účast oligarchů-velmožů, kteří s prezidentem minulý týden přijeli na skok podepsat kontrakty a fůze a odfrčí nazpět vlastním tryskáčem. V této neo-feudální hierarchii (PPF a J&T v ČR neplatí daně) pak prezident, ministr a ostatní členové delegace dostanou od novinářů naložíno, jak zradili ušlechtilé principy.