Eurozóna potřebuje koordinaci. Ne vydírání

Málokdy mluví ekonomičtí ministři tak jasnou řečí o penězích, jako to předvedl francouzský ministr hospodářství Emmanuel Marcon v Berlíně. Jenže to většinou mluví o miliardách svého státu a Marcon přehazuje virtuální miliardy německé: „50 miliard eur ušetříme my a 50 miliard eur investic navíc od vás – to by bylo vyvážené,“ prohlásil ministr pro německý FAZ.

Kdyby suita kancléřky Angely Merkelové tušila, že právě s tímto návrhem přijíždí Marc on a jeho kolega z resortu financí Michel Sapin do Berlína, možná by se na francouzské přátele tak netěšila. Nedostatečné německé investice jsou léta přetřásané téma, ale mnohem větším problémem eurozóny jsou přece nyní churavé francouzské veřejné finance.

Francie zkouší v Berlíně dosti drsnou verzi ofenzivy šarmu, která se zvrhává ve vydírání. Rozpočtům francouzského státu se už roky nedaří dodržet dohodnuté schodky s Evropskou komisí. Francie neměla deficity pod tříprocentní hranicí HDP už dekádu. Poslední dva roky navíc porušila dohodu s Bruselem o snižování schodku. A v září opět nedostála úkolu a pod referenční hranici se dostane až v roce 2017 (byť původně to mělo být do příštího roku). V takové situaci reálně hrozí, že Brusel odmítne francouzský rozpočet.

Debata, zda ze všech těch schválených evropských semestrů, paktů, two-packů a six-packů plyne pravomoc Bruselu sáhnout národním státům na rozpočet, není vůbec jen akademická. Nedávná historie učí, že Evropská unie na počátku tisíciletí nechala německé a francouzské překračování schodků bez trestu a byl to pak začátek konce dodržování Paktu růstu a stability.

Francie se tak v poněkud zoufalé snaze vyhnout se důsledkům své rozpočtové politiky snaží přehrát svůj problém na Německo a téma německých exportů. Je bezpochyby pravda, že není možné mít fungující měnovou unii, kde kompetetivnější lídr drtí svými exporty ty méně konkurenceschopné na jednotném trhu. Což je přesně příklad Německa posledních let.

Nepsané francouzsko-německé pravidlo o nekritizování vzájemných hospodářských politik prolomila poprvé v roce 2010 tehdejší francouzská ministryně financí Christine Lagardeová, když vyzvala Němce, aby více investovali a dotovali poptávku, když tak vydělávají na exportu (nyní po tom samém volá jako předsedkyně Mezinárodního měnového fondu). Jenže debata ještě nikdy nedošla praktického rozuzlení. Když se EU slavně pustila do sledování „makroekonomických nerovnováh“, exportní dravost na úkor ostatních se do výčtu nijak nepromítla.

Nikdy se však spor o přiměřeném podílu investic jakožto „desátku“ za exportní úspěch na jednotném trhu nedostal tak daleko, aby jeden stát vzkazoval jinému: budu šetřit, ale jen tolik, co ty investuješ. Až dnes. Marcon přitom musí vědět, že žádá nemožné. Němci se upnuli k prestižní metě mít tento rok poprvé vyrovnaný rozpočet od roku 1969 a nebudou si to kazit kvůli Francouzům. Navíc je Marcon i úplně jinde v řádech miliard. Kancléřství opakovaně prohlásilo, že do konce volebního období investuje na pět miliard eur do dopravní infrastruktury. To je o nulu méně, než co chtějí Francouzi.

Takže všechno špatně. Marconův návrh jen vzbudí zlou krev – Němci nedají ani euro, Francouzi neušetří ani euro. Jen bude zas o něco jasnější, že optimální měnová unie může opravdu jen těžko existovat bez fiskální unie.