Česko patří k zemím EU s nejvyšším zatížením mezd daní z příjmů a odvody na zdravotní a sociální pojištění. Vyplývá to z publikace OECD Taxing Wages 2014.

Graf

To výrazně zvyšuje celkové náklady pracovní síly, navíc téměř bez ohledu na výši výdělku. Za této situace nově MPSV ve svém plánu aktivizačních opatření zamýšlí selektivně dotovat řadu pracovních míst přímou či zastřenou formou.

Nebude to náhodou výsledek s negativním součtem? A podaří se vůbec někdy odvody snížit a posunout nás v rámci EU do jiné skupiny zemí?


Filip Pertold - think-tank IDEA

Stejný metr pro všechny

„Neexistuje ekonomický důvod, proč by mělo být odlišné zatížení odvody zaměstnanců a OSVČ.“

Základ je ve snížení značného rozdílu v zatížení osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) a zaměstnanců. OSVČ momentálně mají o třetinu nižší celkovou daňovou zátěž (viz Studie IDEA č.8/2013) a to ještě po odečtení paušálů. Pracovníci se stejnou pracovní náplní, ale na různou smlouvu (fakturu nebo zaměstnaneckou smlouvu) tak platí výrazně odlišné jak daně z příjmů, tak hlavně odvody na sociální a zdravotní pojištění.

To má neblahý vliv jednak na veřejné rozpočty, jednak na zaměstnatelnost čerstvých absolventů, případně matek vracejících se po rodičovské dovolené. Tyto skupiny totiž obvykle nemají z mnoha důvodů možnost začít hned podnikat a potřebují získat zkušenosti jako zaměstnanci, kde jejich práce je výrazně zatížena odvody.

V principu neexistuje ekonomický důvod, proč by mělo být odlišné zatížení odvody zaměstnanců a OSVČ, oba typy kontraktů mají svoje výhody i nevýhody pro různý druh lidí i zaměstnaní a to i při teoreticky stejném zatížení odvody a není třeba, aby do toho stát tímto způsobem zasahoval a ještě tím omezoval svoje příjmy.


 Pavel Kohout - Partners

Práce je předaněna

„Když vláda chce odradit lidi od spotřeby alkoholu nebo tabáku, zavede vysokou spotřební daň. Obdobně platí, že zdaníme-li práci, poptávka po tomto výrobním faktoru poklesne.“

Jakožto odpověď uvádím citát z doposud nevydané knihy, která se bude líbit všem ekonomickým cynikům:

Práce

Jeden z hlavních výrobních faktorů. Na rozdíl od ostatních dvou (půda a kapitál), práce je v moderních ekonomikách systematicky předražována kvůli vysoké daňové zátěži.

Viz nezaměstnanost, pracovní teorie hodnoty

POZORUHODNÝ FAKT: Práce je daněna téměř tak těžce jako cigarety

Když vláda chce odradit lidi od spotřeby alkoholu nebo tabáku, zavede vysokou spotřební daň. Vysoké daňové břemeno uvalené například na cigarety má pochopitelně za následek, že lidé méně kouří.

Obdobně platí, že zdaníme-li práci, poptávka po tomto výrobním faktoru poklesne. Spotřební daň z cigaret v Belgii činí 59,5 procenta z jejich ceny. Celkové daňové břemeno uvalené na práci v téže zemi představuje 55,5 procenta (svobodný zaměstnanec, žádné děti, průměrná mzda.) Není náhodou, že nezaměstnanost představuje v Belgii chronický problém. Tentýž zaměstnanec by byl ve Švýcarsku zdaněn jen 21 procenty. Nepřekvapí, že nezaměstnanost ve Švýcarsku je tradičně nízká.


(Ďáblův slovník ekonomie & financí, úryvek z připravované knihy)


Zdeněk Kudrna - University of Vienna

Seznam nesplnitelných přání

„Stále platí, že politiky západoevropského střihu se nedají dělat ve východoevropském chaosu.“

Práce je základním zdrojem české prosperity, proto je její vysoké zdanění paradoxem. Danit bychom měli především to, čeho se má používat co nejméně, nikoli práci, kterou by mělo mít co nejvíce lidí. Daňové břemeno by bylo lepší přesunout na spotřebu - především na spotřebu energií, které nejen draze dovážíme, ale jejichž dovozem ještě financujeme kdejaké autoritářské despoty. Taková změna není nerealistická, ale musí být postupná a dlouhodobá, neboť naše ekonomika je příliš závislá na energeticky náročné výrobě a musí mít čas na adaptaci. Zároveň by si vyšší zdanění spotřeby a energií vyžádalo i úpravu sociální politiky, aby nedopadlo příliš na ty nejchudší.

Dlouhodobé reformy, však vyžadují politickou stabilitu a elementární spolupráci vlády a opozice na věcech, jejichž význam přesahuje horizont od kampaně ke kampani. Něco takového na celostátní úrovni už minimálně deset let neexistuje. Daňovou reformu, tak můžeme přidat na seznam přání, které se nestanou, hned vedle narovnání daňových podmínek zaměstnanců a živnostníků či zlepšení výběrů daní. I když v dvouleté volební pauze, by se možná dalo něco stihnout, pokud se ovšem nerozsype koalice či hnutí ANO.

To samé platí i o plánech na aktivní politiku zaměstnanosti. Dobře připravené a řízené programy se mohou vyplatit jak státu, tak i zaměstnancům a firmám, zvláště, když je EU ochotná na ně připlatit. Ovšem cinknuté ptákoviny jejichž jediným cílem je odklonit státní a EU fondy do soukromých kapes, budou zcela určitě hrou se záporným součtem (zvláště pokud se korupce prokáže a fondy EU budeme muset vracet).

Jinými slovy stále platí, že politiky západoevropského střihu se nedají dělat ve východoevropském chaosu. Pokud by se trvanlivost mandátu současné ministryně práce držela průměru jejích předchůdců v úřadu, pak ji zbývá ještě 40 týdnů, než ji - a dle zavedených tradic i její náměstky a šéfy odborů a šéfy podřízených organizací - čeká vyhazov. Do léta toho asi moc dodělat nestihnou, ale třeba se s novým zákonem o státní správě zablýskne na lepší časy a ministerstva získají větší stabilitu na dotahování programů, u nichž krátkodobá improvizace nedává smysl.


Jaroslav Borovička - New York University

Vysoká míra přerozdělování nutí vlády danit práci

„Pokud tedy vláda není ochotna snížit míru přerozdělování, nezbývá nic jiného, než danit příjmy z práce. I ty však lze danit s různou efektivitou.“

Danění příjmů z práce je ve vyspělých zemích skutečně vysoké. Je však třeba si uvědomit, že pokud chce vláda přerozdělovat téměř polovinu hrubého domácího produktu, tak jak tomu je ve velké části zemí západní Evropy, pak nic jiného než vysoké danění práce nezbývá. To je prostě důsledek prosté ekonomické aritmetiky.

Mzdy totiž tvoří ve vyspělých ekonomikách zhruba dvě třetiny celkového HDP. I kdyby se vláda rozhodla zdanit všechny ostatní příjmy jako zisky firem a úroky z kapitálu prohibitivní stoprocentní daní , stále by neměla ani zdaleka dost prostředků na všechny své výdaje, a to i když budeme (zcela naivně) předpokládat, že tyto daně nezmění ochotu firem tyto kapitálové příjmy generovat.

Pokud tedy vláda není ochotna snížit míru přerozdělování, nezbývá nic jiného, než danit příjmy z práce. I ty však lze danit s různou efektivitou. A tady se zcela ztotožňuji s Filipem Pertoldem – předchozí české vlády totiž vytvořily systém, který je mimořádně neefektivní. Místo toho, aby bylo toto daňové břemeno rozloženo co možná nejšířeji a vytvářelo tak co nejmenší distorze, rozděluje český daňový systém obyvatele na dvě skupiny – na běžné zaměstnance a na OSVČ, jejichž daňová zátěž je výrazně menší. Velká část těchto OSVČ přitom vykonává stejné ekonomické činnosti jako zaměstnanci ve firmách, a neexistuje tedy ekonomický důvod, proč je danit odlišně.


Petr Strejček - Brno International Business School

Snad to volič nepozná

„Psychologicky je přece účinnější navýšení „příspěvků“ na straně zaměstnavatele, který sice logicky rozdíl promítne do celkových mzdových nákladů u zaměstnance, ale ve finále to nepůsobí volební komplikace.“

Česká republika opravdu patří mezi země s vyšší odvodovou zátěží z mezd, nejenom z pohledu daně z příjmů, ale i souvisejících odvodů na sociální a zdravotní pojištění. Pokud se zaměříme na strukturu, tak největší podíl tvoří povinné odvody u zaměstnavatele. Logika je jednoduchá, a to je jejich relativní "skrytost". I když o jejich výši nutně pobírají zaměstnanci nižší mzdu, než by bývali mohli při nižších odvodech.

Zaměstnavatelé se tak často v ČR stávají "přispěvatelem" státu ve výběru dodatečných veřejných příjmů. Lze to demonstrovat i na aktuálních návrzích Potůčkovy komise věnující se důchodovému systému, která již přiznává nutnost posílit důchodový systém o další prostředky. Jako nosný prvek však namísto vlastní odpovědnosti občanů vyzdvihují povinné příspěvky zaměstnavatelů do penzijního spoření občanů.

Z politického hlediska je taková cesta určitě výhodnější varianta, než zvýšit odvody (ne)přímo občanům. Psychologicky je přece účinnější navýšení „příspěvků“ na straně zaměstnavatele, který sice logicky rozdíl promítne do celkových mzdových nákladů u zaměstnance, ale ve finále to nepůsobí například „volební komplikace“. Málokdo z průměrných voličů zjistí, že v konečném důsledku bude finanční výsledek pro zaměstnance stejný. Parafrázovanými slovy sira Humphrey Applebyho můžeme závěrem konstatovat, že se tak některé vlády snaží vypadat, že vypadají, že nezatěžují přímo občany.


Dušan Tříska - Národohospodářská fakulta VŠE

Nejdříve nazývejme věci pravými jmény

„Nejhorší jsou daně, které se nominálně tváří jako něco úplně jiného, například sociální a zdravotní pojištění.“

Učebnicová a dokonce i normativní teze říká, že v ideálním případě by se měla mzda rovnat hodnotě mezního produktu práce. Nic na světě samozřejmě není dokonalé a například Jean Tirole dostal před pár dny Nobelovu cenu za práce mapující problémy způsobené vládami při jejich snaze vypořádat se s nedokonalostmi trhu, které vznikají - tak říkajíc - samy od sebe, z povahy věci.

Klíčovým zdrojem těchto vládních poruch jsou jistě daně, a to zejména pokud jsou daňové sazby vzájemně odlišné, například podle druhu zboží a zdaňovaných osob. Nicméně daleko nejhorší jsou daně, které se nominálně tváří jako něco úplně jiného, například sociální a zdravotní pojištění. Nápravu tohoto pomatení pojmů mám proto docela určitě v první desítce systémových změn, po kterých na tomto místě opakovaně volám.

Pouze na základě této nápravy lze totiž vůbec zahájit seriózní debatu, co s uvedeným problémem provést, a jak jej posléze prosadit politicky (společně se zrušením, například, daňových úlev na knihy a zelenou naftu).

Související
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily v Hospodářských novinách. Těšit se můžete na texty Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje Jan Kubita.

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru