Ano, braňme politiku...

Vzestup důvěry voličů v politicko-reformní potenciál nezávislých kandidátů a v antipolitiku Babišova hnutí se zdá svědčit o dvojím: o fatální skepsi ke schopnostem stranické politiky do důsledku dotahovat řešení korupčních afér a prosazovat protikorupční opatření, také o veřejné nedůvěře ve schopnosti stran řešit problémy této země.

Nebezpečí stigmatizace politiky

Od posledních sněmovních voleb nás již dělí jeden rok a politické hnutí ANO Andreje Babiše zůstává politicky i organizačně zcela nečitelné. Andrej Babiš vévodí žebříčkům popularity a již rok úspěšně buduje svoji důvěryhodnost na rétorice antipolitičnosti. Výsledky právě proběhnutých komunálních voleb nasvědčují tomu, že nebezpečí marginalizace politiky představuje významný trend zdejší politické kultury. Babiš prezentuje „prostou“ odbornost jako demokracii obrozující institucionální inovaci, která dobře resonuje s českou absencí smyslu pro názorový a zájmový pluralismus a nepřímo také s podceňováním významu demokratických institucí.

Ne že by představa manažerského pojetí politiky nepřinášela dílčí pozitiva. Za jedno z těchto pozitiv můžeme považovat i to, že raketový nástup ANO podnítil veřejné diskuse o rozdílech mezi manažerským spravováním firmy a demokratickým vládnutím, a že pomohl části veřejnosti v ujasňování si toho, v čem a proč je třeba tyto dvě činnosti jasně odlišovat.

Opovrhování politikou však není ve svobodné společnosti ničím jiným, než opovrhováním svobodou a liberální veřejností. Jsme zvědavi, jak dlouho a s jakými důsledky se dokážou představitelé ANO vymezovat z pozice vrcholných veřejných představitelů vůči politice a donekonečna opakovat, že vlastně nejsou politici. Bylo by v zájmu naší demokracie, pokud by svoji snahu raději upřeli na posilování DŮVĚRY v konkrétní POLITIKY, spíše než na populistickém budování vlastní důvěryhodnosti v opozici vůči politice a na pokračující stigmatizaci politiky. Podobně jako u jiných pojmů (třeba u lobbingu) nelze očekávat očištění politické činnosti, aniž rehabilitujeme pojem samý. Jinými slovy, předsudečná stigmatizace politiky značně komplikuje očištění reálné politiky.

V praxi se antipolitika vyznačuje posilováním odborných kompetencí při vedení ministerstev, věcností ve vyjednávání a tlakem na rostoucí roly expertních činností ve vedení státu. A také novou intenzitou při prosazovaní čistě ekonomických hledisek v řízení státu, jež jsou založena na účelově racionálním rozhodování. To vše přináší dílčí pozitiva, avšak v dlouhodobé perspektivě vede k podkopání základních principů liberální a demokratické kultury.

Obrana politického stranictví

Antipolitiku nelze beze všeho zaměňovat s apolitičností, tj. s nezájmem o věci veřejné. Svým základním směřováním je apolitický potenciál neobčanský. Zjednodušeně by se dalo říci, že apolitiku reprezentují ti, kteří politiku sice kritizují, ale nechodí k volbám a zvažování příležitostí ke změně považují za naivní ba nemorální. Antipolitika naproti tomu stávající politiku sebevědomě vyzývá a aktivně se k ní obrací. Odmítavě se staví k jejím zavedeným formám, ke způsobům reprezentace zájmů voličů, k mechanismům delegace moci, staví se proti stávajícím způsobům dělby i politické legitimity, a zejména proti málo funkčním a „zprivatizovaným“ stranám.

Jakkoli se české politické strany vyznačují malou expertní kapacitou, obrana politického stranictví je obranou zájmové a názorové plurality. Andrej Babiš se o politice opakovaně vyjadřuje s despektem a likvidaci politického stranictví jako organizačního principu demokratických voleb zřejmě považuje za možnou a smysluplnou. To se ovšem mýlí. Neměli bychom zaměňovat deficity zdejších politických stran s nepotřebností stranického principu. Žádná demokracie na světě nedokázala politické stranictví smysluplně a bezpečně nahradit jinými institucemi. Jakkoli se naše politické strany mohou zdát zavrženíhodné, je potřeba instituci politického stranictví obhajovat. Stále totiž platí výrok Antonína Švehly, že útok na stranictví je útokem na demokracii samu.

K čemu instituce? Vždyť jsme slušní lidé…

Antipolitika se také zrcadlí v požadavku, že volené instituce (parlament, strany), které mají institucionalizovat (a tedy také zvládat) sociální konflikty, nejsou mezi slušnými občany „prostě“ potřeba. Hluboce zakořeněný předsudek, že slušní lidé (jsou-li ještě k tomu kompetentní) se přeci na všem shodnou, vychází z utopické a autoritářské představy veřejného zájmu jako poznané pravdy a politiky jako cesty za poznáním. Liberální politika však musí být především nalézáním dohody, nikoliv pravdy. A žádná dohoda se neobejde bez dohadování se a bez respektu k rozdílným názorům a zájmům. A bez smyslu pro kompromis. Nejen v organizaci voleb, ale také v organizaci „dohadování se“ je role politických stran nezastupitelná. Kvalita stranické demokracie je zkrátka odrazem kvality veřejné diskuse. Podle hnutí ANO ale o diskusi nejde, jde o zařizování. Na kvalitě veřejné diskusi nezáleží, odborníci to „prostě“ zařídí.

Představitelé ANO doposud působili jako osamostatněné, do nejrůznějších výkonných pozic nabyté energie, které sice nemusí, ale mohou vést k různosměrným či odporujícím si aktivitám. Nebezpečí skluzu k populističtějším hlediskům, které v tradičních stranách oslabuje jejich průhlednější struktura (a členská základna), může v případě ANO zatím bránit opakovaný důraz na odbornost a kompetenci, i když i ten se v dosavadním obsazování různých pozic prosadil nestejně přesvědčivě a vedl k množství „vedlejších efektů“.

Samo ANO je tak nejlepším důkazem popírající svoji vlastní „prostou“ logiku. Nezřetelné vnitřní organizaci ANO odpovídají nejasnosti ve struktuře a vnitřní distribuci moci, nejasnosti v diverzifikaci kompetencí, a samozřejmě také nejistota v principech zásluhovosti; tedy v propojování vlivu a úspěchu jeho představitelů, jak se nejnověji ukázalo v případě nástupnictví na ministerstvu pro místní rozvoj. Také nejnovější zkušenost z komunálních voleb svědčí o nepředvídatelnosti „politického hnutí“, které spoléhá na své „prosté“ následovníky. Tak například v jedné nám známé obci vedla jedna z kandidátek ANO vlastní kampaň bez vědomí a konzultací s ostatními kandidáty, kteří - když to zjistili - na poslední chvíli nabádali „své“ voliče k tomu, aby se pokusili tuto kandidátku eliminovat pomocí křížkování těch kandidátů, kteří se nacházeli na kandidátní listině pod ní. Jinak už to „prostě“ nešlo.