Česko-americké vztahy v bodě nula

Nový americký velvyslanec v Praze Andrew Schapiro se včera ujal úřadu. Tedy v době, kdy si Česko připomíná čtvrt století od listopadu 1989. Což samo vybízí k retrospektivě česko-amerických vztahů v uplynulých 25 letech a ke zhodnocení jejich aktuální náplně.

A nechoďme kolem horké kaše. Polistopadové chvíle – kdy Amerika obdivovala Václava Havla a český národ vzhlížel k USA jako ke konceptu svobodného života, který nám byl za socialismu odepřen – byly jedinečnou výjimkou, která se nebude opakovat. Záhy se ukázalo, že prvotní vzájemné okouzlení není tak silně podepřeno, jak jsme omylem předpokládali, sdílenými zájmy v zahraniční politice a společným viděním světa.

Když se prezident Václav Klaus v roce 2003 v deníku Süddeutsche Zeitung postavil proti možnému přesunu amerických vojáků z Německa na české území, neboť na „základě naší historie jsme velmi citliví, pokud jde o pobyt cizích vojsk“, mluvil z duše nemalé části české veřejnosti. Stejně jako to nedávno učinil ministr obrany Stropnický, podle kterého by ze stejného důvodu nebylo dobré, aby zde byli „cizí alianční vojáci“.

Radarová anabáze byla v tomto smyslu jen marným pokusem se této realitě vzepřít. Jak na nedávné konferenci v Praze (pořádané zdejším CEVRO Institutem a washingtonským think-tankem CEPA) upozornil Bruce Jackson, který na přelomu 80. a 90. let se svojí washingtonskou organizací aktivně podporoval demokratické reformy v bývalých sovětských satelitech, po „krátkém románku s Amerikou“ se Česko vrátilo do každodenního života. „A častěji než naopak Češi pak ve volbách odmítli ty samé lidi, které jsme v Americe obdivovali. A dali přednost postkomunistickým šíbrům a rozličným populistům.“

A i když lze americkému prezidentu Obamovi právem vytknout, že středoevropský region jej v podstatě nezajímá, následná otázka musí logicky znít: a proč by měl? Jsme členy NATO, EU a čtvrtstoletí by mělo být dost, abychom zde měli funkční stabilní demokracii, včetně srozumitelné zahraniční politiky.

Jenže dvě premisy, s kterými vláda Bohuslava Sobotky nastoupila do Strakovy akademie – totiž právě to, že budeme mít jednotnou zahraniční politiku a že se Česko začlení do hlavního eurounijního proudu –, se ukázaly být chimérou. Českému hlasu v zahraničí dominují exhibicionistické výstupy prezidenta Zemana. Zatímco ministr zahraničí Zaorálek v OSN upozorňoval, že „teritoriální integrita Ukrajiny byla narušena ruskou anexí Krymu a Ruskem podporovanou aktivitou paramilitárních separatistů“, prezident promlouval k Putinovým oligarchům o „ukrajinské chřipce“.

Ve vztahu k Bruselu pak není současná česká politika, jak ukázaly sankce proti Rusku, o nic solidárnější, než bylo v jiných tématech počínání předchozí pravicové vlády. I Paříž připustila, že dávat lodě Mistral do Ruska není dobrý nápad, pro Prahu je ale ve stejnou chvíli nejdůležitější, abychom si ze sankcí pro sebe vyjednali výjimky.

V těchto věcech má ale Washington ještě alespoň jasno, že se s českým názorem neshodne, i když se to premiér Sobotka občas snaží maskovat, například transatlanticky uvědomělým článkem pro časopis Foreign Policy. Ale co další témata, která USA nyní zajímají, jako je evropská energetická bezpečnost nebo chystaná volnětržní smlouva mezi EU a USA? Česko je proti polskému energetickému návrhu, ale svůj vlastní nemá, ekonomickou dohodu bychom měli rádi, ale zároveň jsme k ní krajně podezřívaví. A co vlastně vůbec chceme a můžeme do partnerství s USA nabídnout? Další atomový tendr, který si pak příští vláda znovu rozmyslí?

Je daným faktem, že v obrovské mocenské asymetrii mezi Washingtonem a Prahou je Česko pro USA jednou z desítek rovnocenných spojeneckých zemí, s kterými lze dělat byznys – v politickém i pravém slova smyslu –, pokud si to my sami budeme přát a Spojené státy to bude zajímat. A jediné, ale zároveň zcela dostačující, co Česká republika do této soutěže může a měla by nabídnout, je čitelná, sebevědomá zahraniční politika.

Andrew Schapiro se ale včera stal americkým velvyslancem v zemi, která nic takového nemá. A nic na tom nezmění krásné projevy, které čeští politici pronesou, až budou za pár týdnů v Kongresu odhalovat bustu Václava Havla. Spíše to bude hořké upozornění, že bez skutečné náplně slova nic neváží.