Správná cesta je trnitá a bolestná

Wolfgang Münchau patří mezi prominentní pozorovatele a komentátory dění v eurozóně. Svou pozornost krizi eurozóny věnuje již od její první eskalace v roce 2008. Jako jeden z prvních identifikoval deset možných budoucích scénářů vývoje eurozóny – od možnosti jejího rozpadu až po variantu dalšího rozšiřování.

Po téměř sedmi letech se naplňují spíše pozitivně laděné scénáře. K rozpadu eurozóny nedošlo, nenaplnila se ani očekávání o vystoupení některých členských zemí, v průběhu krize dokonce docházelo k rozšiřováni eurozóny. Eurozóna se pod tlakem krize, klopotně ale přece, dokázala dohodnout na mechanismech zvyšujících stabilitu měnové unie v krátkém a snad i v dlouhém období. Mezi tyto opatření patří vytvoření stabilizačních mechanismů, fondů poskytujících prostředky zemím, pro které se stal nedostupným kapitál na finančních trzích, zpřísnění pravidel pro dodržování fiskální disciplíny a postupné budování jednotlivých pilířů bankovní unie. Jak ale víme z blízké historie, samotné nastavení mechanismů není dostatečné. Jejich funkčnost bude testována až v okamžiku, kdy budou instituce dohlížející na jejich dodržování nuceny přikročit k nepopulárním krokům – např. ve formě uvalení finančních sankcí nebo řízeného bankrotu bank.

Většina ekonomů dnes souhlasí, že nejhorší část krize má eurozóna za sebou. Na druhé straně začíná převládat obava z tzv. japonského scénáře dnes již dvou ztracených dekád. Charakteristickými prvky takového vývoje je dlouhodobá stagnace nebo výrazně pomalejší růst než před rokem 2008, vytrvalé deflační tlaky v ekonomice, negativní demografický vývoj a růst veřejného dluhu. Podíváme-li se na řešení postupně přijatá japonskou vládou a centrální bankou můžeme z návrhu W. Münchaua vyškrtnou první tři kategorie. Měnová a fiskální expanze v Japonsku nevedly k vyšší dynamice ekonomického růstu ani k úspěšnému potlačení hrozby deflace. Jediným viditelným výsledkem dosavadní strategie je nárůst zadlužení.

Situace v eurozóně ale i celé EU není příliš vzdálená té japonské. Evropa stárne, dluhy veřejných rozpočtů rostou a robustní oživení se nedostavuje. Jedinou cestou, která je však nejvíc trnitá a bolestná, se tak jeví cesta strukturálních reforem, s důrazem na deregulaci a liberalizaci. Úspěch ekonomické transformace založené právě na těchto principech v zemích střední a východní Evropy a během krize např. v Estonsku by měl být celé eurozóně a EU dobrým příkladem.