Prvotní hřích eurozóny

Každá z těch čtyř ekonomických škol skutečně umožňuje pochopit některé z mnoha existujících problémů v zemích Eurozóny. Současný slabý ekonomický výkon lze ale těžko přisoudit něčemu jinému než kolektivní fiskální restrikci a pravděpodobně také historii příliš velké zdrženlivosti Evropské centrální banky (ECB) provádět kroky a to i v rámci svého omezeného mandátu.

Makroekonomové se většinou shodnou na máločem, ale dnes mezi nimi panuje téměř bezprecedentní konsensus, že restriktivní fiskální politika povede za dnešní situace, kdy se úroková míra blíží nule, k výraznému poklesu HDP a zaměstnanosti. Diskuse se vede o velikosti újmy, kterou tato perverzně moralistní deflační strategie způsobuje. Tuto politiku již dlouhodobě implementují země na jihu, které nemají jak financovat dluh. Nověji se navíc připojily i země, které s dluhovým financováním žádný problém nemají. To zahrnuje nejen to někdy démonizované Německo, ale i Rakousko, Nizozemí, Francii a Belgii. Všechny tyto ekonomiky mají také nevyužitou kapacitu.

Hlavní problém eurozóny je však strukturální. To, že eurozóna není optimální měnovou oblastí, není v principu až takový problém. Například USA jí také nejsou. V Evropě asi ještě dlouho nebude taková míra mobility pracovní síly, jak by bylo v měnové oblasti optimální. To by však mohly kompenzovat efektivní institucionální mechanismy nutné pro sdílení jednotné měny. Dosavadní ne-fungování eurozóny však ukázalo, jak nešťastné bylo rozhodnutí zavést společnou měnu typickým EU-integračním způsobem – s očekáváním, že nutné instituce se nějak doplní, až každému bude jasné, že jsou potřeba.

Co by bylo potřeba se již vyjasnilo poměrně zřetelně. Řešením by bylo dokončení bankovní unie, zavedení nějaké verze Eurobondů, vybudování proticyklických kapacit jako například Evropského pojištění v nezaměstnanosti, rozšíření mandátu ECB a, vzhledem k současné situaci, odpuštění nesplatitelných dluhů. To, že se doposud podařilo dohodnout v těchto oblastech tak málo a že Evropa se tak musí vypořádat s deflačními tlaky, je spojené s prvotní hříchem eurozóny: zavedením měnové unie v absenci politické unie. Na jednotlivé řešení je tak nahlíženo z perspektivy krátkodobých distributivních dopadů na jednotlivé členské země, nikoliv s ohledem na zájmy celku.

Je asi bohužel přirozené, že lidé předpokládají, že například přebytkové země s nízkou nezaměstnaností budou v této situaci i za dalších dvacet let, ačkoliv tak tomu před dvaceti lety bylo úplně jinak a již současné trendy – jako například demografický vývoj – ukazují, že mnohé dnešní vítěze čekají nelehké výzvy. Současná česká diskuse nad portfoliem pro naši komisařku pak ilustruje hlubokou zakořeněnost toho mezivládního přístupu k evropské politice, který v důsledku nikomu nemůže prospět.