Jestli Evropu nesjednotí současná krize, tak už nic

Evropská unie má od roku 1993 Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SBZP), ale ve všech zásadních případech – rozpad Jugoslávie, intervence v Iráku včetně současné rusko – ukrajinské krize, selhala ve schopnosti jednat jako celek. Na druhou stranu je logické, že právě zkušenosti z řešení těchto situací přispívají k utváření a plnohodnotnému naplnění této politiky tak jak tomu bylo v historii i u ostatních oblastí spolupráce. Hledání společného zájmu v tak citlivých oblastech jako je zahraniční politika a obrana je logicky během na dlouhou trať.

Zůstává tedy pouze otázkou, zda současná krize povede ke skutečnému sjednocení pozice EU nebo bude pouze další ukázkou využití zahraničně politických otázek k zviditelňování a posilování odlišnosti jednotlivých členských zemí. Pokud ani bezprostřední ohrožení územní celistvosti EU (pobaltské země) a energetické bezpečnosti (závislost na dovozu plynu a ropy) nepovede k naplnění cílů SBZP a zvýšení výdajů na společnou obranu nezbude Evropě nic jiného než uznání dominance NATO a USA v této oblasti. Zatím se jeví NATO v čele s USA jako jediná alternativa k SBZP.

Pokud se podíváme na vlastní účinnost ekonomických sankcí, můžeme konstatovat, že v globalizovaném světě je jejich potenciální efekt mnohem menší než ve světě rozděleném železnou oponou před rokem 1989. EU ale i USA mohou pouze morálně apelovat na země mimo jejich sféru vlivu aby se k sankcím připojily. V reálném světě volného obchodu je velmi jednoduché obejít sankce prostřednictvím reexportu přes třetí země, nalezením alternativních trhů.

V období po ukončení studené války by měla být preferována varianta rovnoprávné obchodní spolupráce vedoucí k ekonomické a politické stabilitě Ruska ale i Ukrajiny. Jak zdůrazňují především američtí politologové je strategicky a dlouhodobě přínosnější mít na své straně silné a spolupracující Rusko s autokratickým režimem, než slabé Rusko s nepředvídatelným politickým vedením izolujícího se od zbytku demokraticky orientované části světa. Příklady chaosu v zemích typu Irák, Libye či Sýrie by měly být varující.