Ekonomické sankce a Nobelova cena míru

Evropská unie získala v roce 2012 Nobelovu cenu míru a předseda Evropské rady Herman van Rompuy ve velmi emotivní řeči řekl větu: …“pomysleme, čím prošla Francie a Německo...a pak učinily tento krok...podepsaly smlouvu o přátelství. Vždy, když slyším ta slova: Freundschaft, Amitié – jsem dojat“. Státy Francie a Německa opravdu vybudovaly nové přátelství na nové síti obchodních vztahů a politici pochopili, že pokud hranicemi prostupuje zboží, neprostupují jimi armády. Pokud bychom chtěli být hodně štiplaví, mohli bychom právě předání Nobelovy ceny označit za symbolické pro „rozmanitost“ EU. Unijní byrokraté se nemohli dlouho shodnout na tom, kdo cenu převezme. Evropská unie, tak světu opět ukázala, že i když má svého prezidenta, nemá stále telefonní číslo na Pana Evropu. Ale pokud se vrátíme k vytvoření mírového vztahu mezi Německem a Francií, bylo ocenění zasloužené.

Pokud položíme na druhou misku vah období rozpadu Jugoslávie, a tím se již dostáváme k našemu tématu, Nobelovu cenu bych EU neudělil. V ukrajinské krizi nám byrokraté z Unie historicky již podruhé dokazují nebetyčnou neschopnost efektivně řešit konflikt v bezprostřední blízkosti vlastních hranic! A v tomto kontextu mám několik poznámek. Evropská unie se od té doby nepoučila, a přes nesčetné deklarace je vojensky absolutně neschopná. Nyní nám Ruská federace na realitě situace dokazuje, že se nás nebojí (eufemisticky řečeno). Staročínský vojevůdce Sun'tzu řekl, že bitva musí být rozhodnuta dříve, než se dají vojska do pohybu. A právě v tom se skrývá dle mého názoru klíč k současné krizi. Evropská unie není schopna odstrašit vojenskou sílu třetí země (dokazují konflikty v Jugoslávii a nyní na Ukrajině) a přes strategická územní rozšíření po roce 1990 nevyužila této geografické výhody vojensky.

Byrokraté a politici Unie promarnili i příležitost „oranžové“ Ukrajiny po roce 2004/2005, kdy byl ideální moment alespoň „zkusit“ začlenit tuto zemi do ekonomických a politických struktur Západu. Tuším, že počkání si s touto příležitostí na proruského prezidenta nebylo ideálním využitím šance.

Politický (ne)odhad prokazují evropští úředníci dle mého názoru i v současnosti. Ekonomické sankce nejenže rezignují na původní a oceněnou myšlenku obchodování namísto válčení, ale situaci jen komplikují. Jak bylo řečeno výše, EU měla dostatek času k vytvoření účinné obranné, nebo politické strategie. Obsah Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU má k dispozici rozpočet, vojenské a bezpečnostní stratégy, například i dialog s Ruskou federací (vedený na všech politických úrovních a ve všech rezortech), nebo například diplomatický aparát a v neposlední řadě i páky bilaterálních vztahů členů Unie s Kremlem. EU si tedy i přes uvedené nástroje nevytvořila dostatečnou muskulaturu odstrašující a nyní se byrokraté a politici jali ukazovat svaly ekonomické.

A zde je další problém, který vidím asi takto: politici ukazují ekonomické svaly (které nevybudovali), protože ti samí politici neudělali nic ve věci odstrašení (mají k tomu prostředky a je to jejich práce). Promiňte, já to tak vidím. Henry Kissinger ve Washington Post před časem napsal asi tohle: „…mytizování a démonizování Putina nemůže být náhradou politiky jako takové“. Je to přesně zaspání a nic nedělání v minulosti a nynější sankce, narážky na Rusko a Putina nic neřeší, jen situaci zbytečně eskalují. Měli jsme přemýšlet dříve a nyní si jen společně můžeme zavzpomínat na situaci například v roce 2009, kdy Jiří Paroubek zastavení projektu amerického radaru prezidentem Obamou nazval „vítězstvím lidu naší země“.

Otázkou bude, co ekonomické sankce opravdu přinesou? Nemůžeme vidět budoucnost přesně, ale můžeme snad odhadovat to, co může nastat. Pravděpodobně na trhu Unie vznikne přetlak do Ruska neexportovaného zboží a situace může vygradovat do deflačních tlaků (problémy s touto nemocí má ECB i ČNB). Do jiných zemí, například Tomášem Prouzou doporučovaných států Střední Asie, bude vyvážet dalších 27 členů Unie (nápad nemá jen ČR) a navíc nejde uzavřít kontrakty hned. Vrátíme se na ruské obchodní teritorium po skončení konfliktu? Turecko a země BRICS jsou již nastartované nahradit naše exporty. Strategicky, chceme mít Ruskou federaci na své straně, nebo minimálně (neutrální), přičemž nemusíme mít Kreml jako vyloženého spojence? Kam se Rusko v této roztříštěné době (Afrika, Střední Východ, Sýrie, Irák…) obrátí? Nenaděláme sankcemi více strategické škody, než krátkodobého vyhrožování?

Pokud někdo čte poslední řádky jako pacifistické a bojácné, mílí se. Reálně Evropská unie (jsme její členové) v ukrajinské krizi zaspala a je slabá. Například Spojené státy po neúspěchu (vyhýbám se slovu „prohře“) z Vietnamu odešly, stáhly se do sebe a naprosto změnily styl boje a připravily i strategii mediální prezentace pro vysvětlování případného zásahu svým občanům. V roce 1991 jsme viděli důkaz takřka dvacetileté technologické, vědecké a strategické snahy USA v přímém přenosu. Triumfální vítězství americké armády nad Saddámem Husajnem v Iráku. Vítězným fotbalovým mužstvům nějaká ta prohra občas neuškodí, … se říká. Ovšem Evropská unie nejenže dlouhodobě nevyhrává doma (PIGS, euro-krize, Lisabonská strategie, emisní povolenky…), ale ani venku (Jugoslávie, Ukrajina, Východní partnerství, Kjótský protokol…), bohužel se všichni evropští politici a byrokraté tváří, že vítězíme a budeme vyhrávat například pomocí sankcí.

Evropská unie je dle mého názoru před bodem zlomu a po svém již druhém „Vietnamu“, kdy znovu naprosto neřídí situaci a jen reaguje, by se měla také nad sebou zamyslet. Francouzský diplomat Talleyrand (Vídeňský kongres 1815) si vždy přál, aby u jednacího stolu seděli politici, kteří dokonale vědí, co je v zájmu jejich zemí. Evropa nemluví jedním hlasem a není zřetelné co je zájmem celku – Francouzi své lodě Mistral Kremlu dodají (a netrpělivě čekají na další zakázku) navzdory sankcím a třeba paštiky a jablka se nevyvezou, naopak Španělsko a Portugalsko nevnímají problém s Ukrajinou tak, jako střední a východní Evropa. Autor textu se domnívá, že ekonomické sankce opravdu nejsou na pořadu dne. Pokud chce EU dlouhodobě fungovat tak, jak deklaruje, musí být obranyschopná. Pokud bude Evropská unie akceschopná a v bezpečí, můžeme nadále a vesele obchodovat takřka s kýmkoliv.

Autor přednáší na Brno International Business School, a.s.