Spotřebitelé i firmy začínají utrácet

V debatě o měnové politice, naší i třeba kolegů ve Fedu, BoE či ECB, se stále opakuje pochybnost o tom, zda spotřebitelé i firmy skutečně v podmínkách cenového poklesu a velmi nízkých či nulových úrokových měr odkládají či zdržují spotřebu a investice.

Přitom jde o jev, jehož průvodní rys – preference likvidity a odkládaní investic – je popsán zhruba 80 let a jehož modely konsistentní s racionálním jednáním spotřebitelů jsou známy takřka 20 let¹. Ono v situaci, kdy je cena peněz blízka nule a pravděpodobnost poklesu cen nenulová, se prostě racionálně uvažujícímu ekonomickému agentu (spotřebiteli nebo firmě) vyplácí poněkud spotřebu či investování odkládat a držet hotovost, neboť s tímto odkládáním roste pravděpodobnost, že budoucí nákup bude podstatně výhodnější. Jde pochopitelně o model, jehož shoda s realitou stoupá s rozměrem investic nebo cenou toho, co si spotřebitel hodlá zakoupit. Spotřebitelé i firmy se ale tak často chovají, aniž si to explicitně uvědomují.

Neodkládáme tedy samozřejmě nákup rohlíku, i kdyby jeho cena mohla klesnout, ale často zvažujeme, zda si mobil či foťák koupíme dnes, nebo počkáme, až bude „za půl roku za stejné peníze k dostání lepší“ (což je jen odraz toho, že „stejný“ už bude levnější). A čím je zamýšlený nákup dražší, tím více přemýšlíme. Takže u aut, jejichž ceny u nás několik let klesaly, o koupi přemýšlíme více než u mobilu, oděvu nebo bot. Ještě více pak přirozeně zvažujeme nákup nemovitostí. Stejně tak ve firmách v okamžiku, kdy úrok v bance je takřka nulový a ceny zamýšlených investic můžou dále klesat, nebudou finanční ředitelé spěchat s podpisy smluv s dodavateli a klidně je nechají ještě pár týdnů či měsíců „vycukat“ v naději, že mezitím ještě něco sleví.

Mimochodem, u některých starších účastníků debaty často dochází k vytěsnění vzpomínek z období radostného budování komunismu, kdy i uvědomělí soudruzi a soudružky často na fámu o tom, co nám centrální plánovači zdraží, spěchali takové zboží rychle nakoupit dopředu a předzásobit se. Dobové zkazky hovořily o tom, že ti nejspořivější spoluobčané se dokázali tváří v tvář budoucímu zdražení pohonných hmot za cenu újmy na osobní hygieně předzásobit i benzínem skladovaným ve vanách. Rozhodně ale takové historky odrážely to, že k předzásobování docházelo velmi často, a na takovém chování nebylo nic divného – šlo o racionální reakci spotřebitelů kalkulujících se zdražováním. Přitom tato úvaha funguje s úplně stejnou logikou, ale v obráceném směru, když člověk čelí jevu opačnému v podobě očekávaného poklesu cen.

Údaje o reálných maloobchodních prodejích v měsících následujících po listopadovém oslabení kurzu koruny pro odvrácení rizik deflačního vývoje – v porovnání vůči stejnému měsíci předchozího roku – velmi pěkně ilustrují výše řečené (viz Graf). Po 5 let trvajícím nárůstu průměrných úspor při takřka stagnujících příjmech, po dva roky trvajících poklesech investic, po zpomalování oběhu peněz a propadu dynamiky mnoha cenových okruhů pod nulu reálné maloobchodní prodeje (nákupy občanů, ale i firem v maloobchodní síti) už takřka půl roku zřetelně rostou. A nejrychleji přitom rostou právě prodeje těch okruhů zboží, kde výše naznačené zvažování správného načasování nákupu hrálo i hraje větší význam. Nejvyšší růst tedy zaznamenává statistika u prodejů aut (obnovují se samozřejmě i firemní flotily a autopark živnostníků a podnikatelů), rostou ale i prodeje bílého zboží a také oděvů a obuvi. Naopak prodejů potravin² se úvaha o časování nijak významně netýká a ani týkat nemůže, takže nárůsty jsou, pokud k nim v některých měsících dochází, jen velmi mírné.

Spotřebitelé i firmy se tedy začínají ve spotřebitelském a investičním rozhodování chovat takříkajíc „normálně“ (přestávají počítat s možností dlouhodobého poklesu cen toho, co hodlají zakoupit). Polštář odložené spotřeby a investic se tak pomalu vyčerpává a růsty maloobchodních prodejů budou muset být do budoucna taženy nikoli postupným snižováním míry spoření na hodnoty, které jsou pro českou ekonomiku normálnější, ale zvýšením příjmů a zlepšením spotřebitelského sentimentu. I tak ale lze říci, že listopadové využití kurzu koruny pro dosahování našeho inflačního cíle přineslo na úrovni maloobchodu ještě o něco silnější růstové efekty, než jsme původně odhadovali. Ty pak znamenají, že tato akce už dnes přináší některá pozitiva například právě v podobě zvýšených obratů i těm, kteří nic takového neočekávali.
_____________
1 Viz například práce Krugmana, Orphanidese (a Wielanda) nebo Wolmana z konce 90. let minulého století.
2 Výkyv v nákupech potravin na Velikonoce (loni k nim došlo v březnu, letos v dubnu, což se v daných měsících projevuje prudkým propadem meziročního údaje o nákupech potravin v březnu a nárůstem v dubnu) jsem pro jednoduchost vyřešil tím, že za březen a duben jsou v grafu průměry růstu prodejů za jednotlivé kategorie zboží.