Základy důchodové aritmetiky

Průběžný důchodový systém, reprezentující míru mezigenerační solidarity, je definován demografickou strukturou obyvatelstva a třemi základními parametry důchodové politiky –hranicí odchodu do důchodu, náhradovým poměrem (tedy podílem výše (průměrného) důchodu na (průměrné) mzdě), a konečně mírou zdanění ve formě odvodů ze mzdy na důchodové zabezpečení.

S demografickou strukturou toho vláda udělá málo, rozhodně přinejmenším ve střednědobém horizontu. A ani ony tři parametery důchodové politiky nelze volit libovolně – pokud vláda zvolí dva z nich, třetí je určen nutností udržovat stabilitu veřejných financí. Pokud si tedy vláda zvolí hranici odchodu do důchodu a průměrný náhradový poměr, v podstatě tím určila i výši zdanění, která je zapotřebí, aby celý systém dlouhodobě nezkolaboval.

Z pohledu důchodového systému přitom není důležitá zákonem definovaná hranice odchodu do důchodu, ale skutečné ukončení aktivní účasti na trhu práce. To se může od zákonem definované hranice výrazně lišit oběma směry. Lidé mohou odcházet do předčasného důchodu, nebo odejít z trhu práce například proto, že v předdůchodovém věku nemohou najít zaměstnání. Na druhé straně řada lidí pokračuje v aktivní pracovní činnosti i po dosažení oficiálního důchodového věku.

Níže uvedený graf z databáze OECD ukazuje statutorní a skutečný průměrný věk odchodu do důchodu v zemích OECD. Modré puntíky zobrazují typicky zákonem stanovený důchodový věk, zatímco modré sloupce zachycují skutečný průměrný věk odchodu do důchodu.

Na první pohled by se mohlo zdát, že zejména u mužů na tom Česká republika není tak zle, protože se nachází jen těsně pod průměrem OECD. To je ale jen zdání, protože graf porovnává Českou republiku převážně se západoevropskými zeměmi, které často řeší velmi podobné problémy s důchodovým systémem, jaké potřebujeme řešit i my. Ještě větším problémem je pak mimořádně nízký důchodový věk u českých žen. Rozdíl mezi průměrným věkem při odchodu do důchodu mezi muži a ženami jsou více než tři roky, přestože se ženy dožívají v průměru o šest let více než muži.

Tabulka zároveň ukazuje, že přemýšlení o zvýšení důchodového věku není nějakou přímo asociální politikou. Skandinávské země coby výspy sociálního státu rozhodně nemají nižší věk odchodu do důchodu než typická západoevropská země, právě naopak.

Kritik by mohl namítnout, že v České republice se hranice odchodu do důchodu neustále zvyšuje. To je sice pravda, ale zvyšuje se mnohem pomaleji, než by se mohlo zdát. Podle stejných statistik OECD, ze kterých jsou i výše uvedené grafy, se od roku 1996 do roku 2012 průměrný věk odchodu do důchodu zvýšil u mužů ze 62 let pouze na 63,1 roku. U žen bylo zvýšení o něco vyšší, z 57,8 roku na 59,8 roku. Naproti tomu očekávaná délka dožití se u mužů zvýšila více než o čtyři roky, ze 70,4 roku na 75 let, a podobně u žen o téměř čtyři roky, ze 77,3 roků na 80,9 roku. Rozevírající se nůžky mezi průměrným věkem odchodu do důchodu a průměrnou délkou dožití jsou patrné i z následujícího grafu, který kombinuje data z OECD a Českého statistického úřadu.

Delší doba strávená v důchodovém věku může být pro mnohé lidi jistě příjemná, ale důchodová aritmetika je neúprosná. K tomu je navíc třeba připočíst velmi špatnou prognózu vývoje demografické struktury v příští dekádě.

Výše uvedený graf z dat Českého statistického úřadu ukazuje demogragickou strukturu české populace v roce 2011. Ta ukazuje, že v příští dekádě bude ročně odcházet do důchodu zhruba 140 tisíc lidí ročně – to jsou ti, kterým bylo v roce 2011 mezi 50 a 60 lety. Naproti tomu na trh práce budou přicházet mimořádně slabé ročníky narozené mezi lety 1995 a 2005 – těchto mladých lidí je v ročníku jen zhruba 90 tisíc. Pokud tedy zafixujeme dobu odchodu do důchodu, bude masivně ubývat práceschopného obyvatelstva – zhruba tempem jednoho procenta ročně – zatímco počet lidí v důchodovém věku bude prudce růst.

Pokud si tedy Bohuslav Sobotka přeje zafixovat věk odchodu do důchodu, potom, zejména s přihlédnutím k vývoji demografické struktury, má pouze tři možnosti. Buď se bude snižovat průměrný náhradový poměr, výrazně porostou nutné daňové odvody, nebo vláda přivede práceschopné obyvatelstvo odjinud. Je na vládě, aby jasně řekla, co si vybere.