Demografický šok lze léčit i jinak

Nejsem do detailu seznámen s postojem Bohuslava Sobotky k otázce věku odchodu do důchodu. Pokud tomu rozumím dobře, tak postoj současné vlády se má odvíjet od doporučení zvláštní komise pod vedením Martina Potůčka. Zvýšení věkové hranice pro odchod do důchodu však patří mezi nástroje, které efektivně reagují na nepříznivý demografický vývoj, se kterým se Česko musí vyrovnat. Debata se tak snad konečně odpoutala od mýtů, které doprovázely zavedení tzv. druhého pilíře.

Ten byl prezentován jako nástroj umožňující vyrovnat se s nepříznivými důsledky očekávaného demografického šoku, což je z makroekonomického hlediska chybné (viz zde). Ve zprávě druhé Bezděkovy komise byl tento mýtus do jisté míry maskován argumentem diversifikace, kterému sice teoreticky nelze upřít jistou logiku, ale její přínos je zanedbatelný právě v kontextu privatizace zavedením druhého pilíře (viz ve zkratce zde).

Demografický šok působí na důchodový systém skrz pokles hrubého národního důchodu na hlavu. Na toto riziko lze reagovat několika způsoby: zvýšením porodnosti (efektivitu tohoto snažení však nelze přeceňovat, protože počet potenciálních rodiček již klesl), imigrační politikou, zvýšením participace na trhu práce (zde jsou v Česku velké rezervy mezi ženami s malými dětmi), zvýšením produktivity práce (například skrze investice do vzdělávání a nových technologií) a konečně právě zvyšováním věku odchodu do důchodu.

Poslední krok by neměl být tím jediným nástrojem, ale je logický vhledem k výrazně se zvyšující naději dožití a s tím spojeným pokrokem v oblasti kvality života (a produktivity) v pozdějším věku. Nutnost ohledu na specifika určitých fyzicky náročných profesí by neměla vést k odmítání nástroje, který umožňuje přímo reagovat na nepříznivé důsledky demografického vývoje na důchodový systém.