Je načase systém skutečně federalizovat

Roztříštěnost politických stran v Evropském parlamentu je důsledkem institucionální nedůslednosti soustavy evropských orgánů (t.zv. demokratického deficitu), nikoli její příčinou. Pokud občané chtějí ovlivnit jednání EU, není zřejmé, že by tak mohli učinit volbou do Evropského parlamentu, který nemá skutečný vliv na složení Komise. Chybí také hlavní důvod, proč občané chodí k volbám, totiž uplatnit vliv na daňovou a rozpočtovou politiku. Komise není složena politicky dnes a nebude tak ani po těchto volbách, i pokud volba jejího předsedy bude volbami ovlivněna, protože komisaře v podstatě jmenují vlády členských zemí.

Navíc je nejsilnější rozhodovací pravomoc v rukou Rady, která je přímo orgánem členských zemí. V této situaci není divu, že občan, pokud se vůbec k volbám namáhá jít, není ovlivněn programy evropskými, nýbrž nejčastěji lokálními (tedy volí toho, kdo se mu v té chvíli líbí doma). Tento demokratický deficit je skutečně největším problémem integrující se Evropy. Je ovšem zesilován skutečností, že tradiční média se obracejí jen k místní komunitě, což se nedá snadno měnit kvůli různosti jazyků.

V USA byla situace od počátku zcela jiná. Unie tam vznikla ve válce o samostatnost a bylo od začátku zřejmé, že integrace musí začít od vojenských, politických a fiskálních (daňových) prvků. Teprve postupně pak docházelo na integraci hospodářskou. Hospodářská integrace byla vůbec možná teprve po stu letech, když hospodářský a sociální model Severu pohřbil Jih v krvavé občanské válce. Moc centra byla vždy politická, vojenská a fiskální, proto vždy stálo za to usilovat o zastoupení v tomto centru společnými silami, tedy federálními stranami. To v Evropě notoricky chybí, a doznívající hospodářská krize ukazuje zcela zřejmě, jak je tento nedostatek zhoubný.

Pokusy zavádět některé méně důležité demokratičtější prvky do evropského systému se stále opakují se střídavými úspěchy, ale výsledek není přesvědčivý. Členské země a různí euroskeptikové se nejsilněji brání právě těm změnám, které jsou nejnutnější (společná obrana, zahraniční politika, federální daňový systém vedle daní každého členského státu), takže malé pokroky jako jistá práva Evropského parlamentu nebo slib, že volby ovlivní výběr předsedy Komise, vyznívají naprázdno.

Je načase systém skutečně federalizovat. Je to obtížné: Severní Ameriku spor o právo členských států topil čtyři roky v krvi. Tomu se v Evropě jistě vyhneme, ale spor je nutno dovést k úspěchu. Jinak tento schopný a dříve ambiciózní kontinent skončí po pěti stech letech se svým významem jako ve světě důležitá síla. Zdá se, že růst euroskeptických stran a hnutí v Evropě konečně přivede tento konflikt do středu zájmu. To by paradoxně mohlo integraci pomoci. Pak se asi prosadí i celoevropské strany.