Cítíme se více jako Češi nebo Evropané?

Celoevropské strany se společným programem mohou fungovat, pokud se najdou politická témata v rozhodovací pravomoci Evropského parlamentu, která propojí obyvatele EU napříč geografickými hranicemi. Jenže k tomu je potřeba, abychom nejprve sami přirozeně cítili sounáležitost s ostatními Evropany na základě podobných politických názorů. A k tomu má většina Čechů (i obyvatel řady jiných zemí EU) stále ještě daleko.

Federální uspořádání USA je často dáváno jako příklad toho, kam by mohla evropská integrace směřovat. Ačkoliv jsou jednotlivé státy USA v řadě oblastí celkem nezávislé, existuje jasně daný politický rámec na federální úrovni a klíčové aspekty fungování státu – mimo jiné zahraniční politika, bezpečnostní politika i určitá míra fiskálního přerozdělování – jsou plně v pravomoci federální vlády.

Domnívám se však, že porovnání Evropy s historickým vývojem v USA poněkud kulhá. Počátky formování Spojených států amerických totiž byly diametrálně odlišné od toho, jakým směrem vykročila před půlstoletím Evropská společenství. Na konci 18. století vytvořilo 13 amerických kolonií jednotný stát při společném boji proti Britům. Tím byla hned od počátku stvrzena společná centrální vláda, která vystupovala za USA navenek, a která také řídila vojenskou politiku. Zatímco ekonomicky byly jednotlivé kolonie stále do velké míry nezávislé, politické centrum, společná ústava a společně volený prezident byli určeni velmi záhy. Když se poté v počátcích USA ve federální vládě vystřídaly významné a politicky velmi silné postavy, byla důležitost federální vlády v podstatě natrvalo potvrzena. Každý další stát, který do Unie vstupoval, pak už musel převzít všechny aspekty centrální vlády.

Evropská společenství postupovala velmi odlišně, a sice od integrace ekonomické. Ekonomická integrace však v podstatě nepotřebuje žádnou centrální vládu s politickou mocí, protože probíhá decentralizovaně. Teprve nyní, když už je ekonomická integrace téměř dokončena, jedná se o integraci politické.

To samozřejmě byl zcela přirozený proces. Zatímco 13 amerických kolonií bylo v podstatě homogenní uskupení s jasným společným cílem (zbavit se Britů), evropské státy byly dominovány národními politikami a zájmy. Ekonomická spolupráce v rámci Evropských společenství byla relativně snadno realizovatelná, protože funguje na principu dobrovolnosti a vzájemné výhodnosti, a tedy nevyžaduje nějakého společného politického mluvčího. Tvůrcům počáteční integrace přitom taková ekonomická provázanost stačila jako dostatečná záruka toho, že se na sebe jednotlivé národní státy znovu nevrhnou v další kontinentální válce.

Můžeme se tedy těšit (či netěšit) i na integraci politickou? To závisí na tom, jestli najdeme významné sdílené hodnoty nebo potřeby na evropské úrovni, které budou důležitější než národní zájmy. Takové hodnoty nebo potřeby přitom mohou vzniknout pomalou přirozenou konvergencí, nebo (jako v počátcích USA) čistě jako důsledek nějakých negativních událostí. Obyvatelé periferních zemí eurozóny se tak například v průběhu evropské dluhové krize rychle museli učit naslouchat tomu, co říká Mario Draghi nebo Angela Merkel, prostě proto, že jejich jednání náhle začalo být pro ně důležité. Podobně by k vynucené konvergenci hodnot došlo v případě, kdyby Evropská unie musela čelit nějakému vnějšímu ohrožení. Národní zájmy by náhle začaly být druhořadé, a do čela Evropské unie by se musel postavit někdo, koho budou všichni respektovat a kdo dokáže Evropskou unii provést nebezpečím. Avšak po pravdě řečeno, takové položení základů politické unie si snad nepřejí ani největší eurooptimisté.

Co tedy postupná, přirozená konvergence? Osobně jsem z dlouhodobého hlediska mírným eurooptimistou a klidně si dokážu představit, že Evropská unie může v budoucnu fungovat na velmi podobném federativním principu jako dnešní USA. Jenže od takového momentu jsme ještě velmi daleko a snahy dotlačit k takovému rozhodování obyvatele EU uměle budou jedině kontraproduktivní. Zatím většina obyvatel Česka politicky smýšlí stále jako Češi, ne jako Evropané (to je konstatování faktu, ne chvála nebo kritika).

Co by sdíleným politickým hodnotám pomohlo nejvíce? Kdyby v čele evropských frakcí stanuly skutečně silné osobnosti, které by dokázaly jasně zformulovat skutečnou evropskou politiku, „koaliční“ i „opoziční“. Ono je přeci jen snazší přesvědčit obyvatele o přínosu sdílených hodnot, když máte v čele Jeffersona, Washingtona a Hamiltona. Při vší úctě k současným evropským politikům, Verhofstadt, Schulz nebo Juncker hrají stále úplně jinou ligu.