V mezích národní tvrdohlavosti

Celoevropské strany vzniknout mohou, svým způsobem již vznikají, jenom si je nesmíme představovat tak, jak je známe z politiky národních států. Ostatně ani zde strany už nejsou to, co bývaly, jak trpce sami zjišťujeme. Strany jako masové organizace hierarchicky členěné od místních sdružení po ústřední orgány, schopné mobilizovat širokou občanskou podporu pro politické vůdce, anebo dokonce rozjet nějakou masovou politickou akci, ty najdeme už jenom v učebnicích.

Na půdě evropského parlamentu působí stranická uskupení, ale ta si své politické hry zatím mohla hrát hlavně v kuloárech parlamentu. Tyto stranické “rodiny”, jak se říká, sice nevznikaly náhodně, neboť měly své kořeny v národní politice, ale jejich pole působnosti bylo “v Bruselu” a na půdě více méně reprezentačního parlamentu.

Otázku tedy je, nakolik mohou tato evropská stranická uskupení rozšířit pole své působnosti na úroveň národních států? Ať už soudíme jakkoli, uznáme nejspíše, že tak budou moci činit jenom prostřednictvím svých národních stran, a proto tedy u nás nevznikne nějaká celoevropská republikánská versus celoevropská demokratická strana amerického typu, na to jsou konflikty a tradice Evropy příliš rozmanité. I tak se ale nabízí něco jako rawlsovský „překrývající konsensus“. Kupodivu platí, že základní osy evropských politických konfliktů, jež jdou od náboženských válek, přes buržoazní revoluce, až k národní emancipaci, se překrývají více, než se na první pohled zdá. Proto není důvodu si myslet, že nějaký přechod stranických uskupení z kuloárů evropského parlamentu na národní úroveň není možný.

Platí zřejmě taková úměra, čím větší bude mít evropský parlament politickou moc, tím větší bude institucionální tlak na vznik celoevropských stran. Patrné je to již nyní, když parlament bude volit předsedu evropské komise, tak se stranické rodiny v evropském parlamentu začínají více dívat na poměry v národních státech. Třeba Evropská lidová strana, která trpce lituje, že ji opustili britští konzervativci, zkoušela vyslat svého lídra Jean-Claude Junckera do Británie, aby se “pobratřil” s Davidem Cameronem a případně i vypomohl s volební kampaní.

Předehra byla slibná, Jean-Claude Juncker prohlašoval, že právě on “jako evropský komisař zapracuje na férové dohodě s Británií”. Příliš to ale nezapůsobilo. David Cameron, kterého momentálně v této věci drží pod krkem eurobořitel Nigel Farage se svou UKIP, trval na svém a že si renegociaci evropských smluv zařídí sám. Že by po anglicku?

Ukazuje se tedy, že celoevropská působnost stranických uskupení naráží na meze jisté národní tvrdohlavosti.