Šest fází krize eura

1. Krach inflační bubliny úvěrů zapříčiněné zavedením eura v roce 2007.
2. Spoléhání zemí na jihu eurozóny na tištění peněz namísto soukromého mezinárodního financování, možnost, kterou jim přineslo dramatické snížení standardů pro záruky za úvěry k refinancování půjček, jež bankám poskytovaly národní centrální banky eurozóny.
3. Nákupy veřejného dluhu ECB skrze Program pro trh s cennými papíry s cílem udržet hodnotu právě těchto záruk.
4. Mechanismy fiskální záchrany k sanaci zasažených zemí a ECB.
5. Slib ECB nakupovat neomezené množství veřejného dluhu v rámci programu přímých měnových transakcí.
6. Omezení odpovědnosti věřitelů a investorů na pouhých 8 procent celkové bilance bank v kontextu nové evropské bankovní unie.

Krize eura zatím měla šest fází. Stojí za to si je připomenout, protože ukazují, kudy se tvůrci politik potáceli ve snaze hasit ohně, aniž by sledovali, kam je zvolená cesta vede. Trhy aktuálně zachovávají klid, ale to je jen začátek sedmé fáze krize, během níž se Evropa propadne do dluhů.

Sedmá fáze (šest předchozích viz box) spočívá ve zvýšeném morálním hazardu, který plyne z nárůstu dluhů. Jelikož sanačními opatřeními zavedenými ECB a členskými vládami eurozóny se velkou měrou kolektivizovala investiční rizika, investoři opět akceptují nízké výnosy a vypůjčovatelé se chápou nových příležitostí.

Jistěže, v roce 2011 byl domluven takzvaný fiskální kompakt, aby se předešlo právě tomuto důsledku. Kompakt, podepsaný všemi členskými státy Evropské unie kromě Velké Británie a České republiky, zavazuje vlády mimo jiné k ročnímu snížení (vyhlazeného) poměru dluhu k HDP o dvacetinu rozdílu mezi skutečným poměrem dluhu k HDP a maastrichtským 60procentním limitem. Výjimky předpokládané kompaktem však tyto mantinely ve výsledku odstranily.

Kdyby se dodržení kompaktu vymáhalo, Itálie by bývala musela poměr svého dluhu k HDP snížit ze 121 procent v roce 2011 na 112 procent v roce 2014. Namísto toho italský podíl dluhu prudce vystřelil; prognóza Evropské komise odhaduje, že na konci letošního roku dosáhne 134 procent.

Rovněž poměr španělského dluhu měl klesnout ze 71 na 69 procent, ale pravděpodobně se zvýší na 99 procent. V Řecku poměr zadlužení stoupne ze 170 na 177 procent (vzdor programu umazání dluhu v roce 2012), v Portugalsku ze 108 na 127 procent a ve Francii z 86 na 96 procent. Příslušné vlády teď však namísto posmutnělého přiznání neúspěchu přecházejí do útoku a úsporná opatření odmítají.

Nový italský premiér Matteo Renzi se s takovým programem dostal k moci. Řecký premiér Antonis Samaras se tak snaží vzdorovat svému levicovému vyzyvateli Alexisi Tsiprasovi. Portugalskou snahu o fiskální konsolidaci zmařil tamní ústavní soud. Proti úsporným opatřením vystupuje i nový francouzský premiér Manuel Valls. Všichni údajně jen chtějí více růstu; bohužel platí, že když politici mluví o růstu, mají obvykle na mysli, že by se jim měla dovolit další expanze veřejného dluhu.

Zbývá vám ještě 40 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se