Jak postupuje moderní makroekonomie?

Stručná odpověď na začátek: Z jedné konkrétní intervence bez širších souvislostí lze hledaný efekt určit obvykle jen obtížně. K tomu, abychom tento efekt mohli odhadnout přesněji, potřebujeme dvě věci. Zaprvé, ekonomická data ukazující, jak se ekonomika chovala při jiných podobných zásazích centrální banky. Zadruhé, ekonomický model (nebo, chcete-li, ekonomickou teorii), který vytvoří příčinnou souvislost mezi zásahem centrální banky a následným chováním ekonomiky a který je s těmito daty konzistentní. Takový model nám potom pomůže pochopit, jaký dopad by obvykle daný měnový zásah měl mít a zda je smysluplné k němu přistoupit.

Místo toho, abych tedy odpovídal na to, co se stalo v tomto konkrétním případě, pokusím se vysvětlit, jak centrální banka používá ekonomickou teorii při svém rozhodování. Některých věcí se mohu dotknout jen po povrchu, a proto se omlouvám za některá zjednodušení.

Jak funguje makroekonomické modelování

Vědecké bádání obecně je kombinací teoretického modelování a experimentálního ověřování těchto teorií. Různé vědecké disciplíny mají přitom velmi rozdílné možnosti při formulaci teoretických modelů, stejně jako při provádění experimentů.

Ekonomie bývá často označována za „ne“-vědu, přičemž častým argumentem je, že ekonomové nemohou provádět kontrolovaná experimentální měření. To je v oblasti makroekonomie nezřídka pravda, například centrální banka těžko bude náhodně měnit úrokové míry, jen aby experimentálně zjistila, co daná změna udělá s ekonomikou (zdaleka to však neplatí pro všechny oblasti ekonomie, při studiu řady mikroekonomických otázek lze naopak různé formy experimentů využívat celkem úspěšně).

Zároveň však existuje mnoho vědních disciplin, ve kterých je provádění experimentů rovněž velmi obtížné nebo rovnou nemožné a přitom o jejich vědeckém přístupu nepochybujeme. Astronom těžko nechá dle libosti srážet hvězdy, fyzik-kosmolog experimentálně nevytvoří druhý Velký třesk, evoluční biolog nemůže nechat opice experimentálně vyvinout v člověka, klimatolog nemůže v praxi testovat různé scénáře globálního oteplování.

Obecně ve vědě platí, že při nedostatku experimentálních možností vzrůstá důležitost teoretického modelování. Robustní teorie může částečně nahradit nedostatek experimentů, vyplnit tak „bílá místa“ a zároveň přinést i konzistentní argumenty, které nám ukážou, jaké závislosti bychom měli hledat v datech, abychom danou teorii potvrdili či vyvrátili.

A tady se vracíme zpět k makroekonomii.

Makroekonomové si nedostatku možností experimentovat samozřejmě jsou vědomi, a proto dlouhodobě vyvíjejí modely, které popisují chování ekonomiky a ve kterých lze teoreticky zkoumat dopady hypotetických hospodářských politik jako jsou změny úrokové míry nebo měnového kurzu.

Tvůrci těchto modelů musí činit některá těžká rozhodnutí. Jaké vlastnosti chování domácností a firem do modelu zahrnout? Jak modelovat vztahy se zahraničím (obzvláště důležité pro postihnutí dopadů měnových intervencí)? Jak modelovat očekávání soukromých subjektů ohledně budoucí hospodářské politiky?

Jak víme, že je takový model „správný“? Tím, že porovnáváme jeho výstupy s historickými daty. Ekonomie pro tento účel vyvinula celé spektrum statistických metod, aby takové porovnání nebylo nahodilé, ale systematicky využívalo dostupná data. Samozřejmě, každý model je „chybný“, protože se vždy jedná o zjednodušení reality (to se netýká jen ekonomie, ale úplně každého vědního oboru). Důležitou otázkou však je, jestli je daný model užitečný pro zodpovězení otázek, na jejichž zkoumání byl vyvinut.

Centrální banky, modely všeobecné rovnováhy a měnová intervence

Centrální banky obvykle používají takových modelů celou řadu. V každé vědecké disciplíně je totiž potřeba učinit při tvorbě modelu volby mezi tím, co modelovat, a od čeho abstrahovat, aby model nebyl nesmyslně komplikovaný.

Centrální banka tak může mít například modely, které detailně popisují trh práce nebo jednotlivá důležitá odvětví ekonomiky, ale abstrahují od dopadů těchto sektorů na zbytek ekonomiky. To však samozřejmě není dostačující, protože právě tyto dopady jsou pro makroekonomickou hospodářskou politiku důležité.

Proto se v posledních zhruba dvou dekádách do praxe stále více dostávají modely takzvané dynamické všeobecné rovnováhy.  Jejich cílem je postihnout právě agregátní souvislosti dopadů hospodářských politik. To neznamená, že by ostatní modely, popisující detaily jednotlivých částí ekonomiky, byly zbytečné – naopak, vzájemně se doplňují a porovnávání jejich výstupů může sloužit jako kontrola smysluplnosti.

To si můžeme ilustrovat na případě podzimní intervence. Cílem takového modelu všeobecné rovnováhy je potom popsat, jak se depreciace kurzu promítne do všech aspektů vzájemně propojené ekonomiky – od počátečního zdražení importů, zlevnění exportů a zlepšení obchodní bilance (k čemuž již jednoznačně došlo), přes následné povzbuzení celkové ekonomické aktivity, snížení nezaměstnanosti, zvýšení koupěschopné poptávky (jak spotřební tak investiční) a pozdější zvýšení cenové hladiny v důsledku tohoto nárůstu poptávky (k tomu však dochází s prodlevou). Dalším (i když zřejmě menším) efektem intervence je druhotný efekt spojený se zvýšením očekávané inflace, což by mělo přimět domácnosti upřednostnit současnou (levnější) spotřebu před tou budoucí a ulehčit těm domácnostem a firmám, které jsou více zadlužené.

Nic není dokonalé, ale centrální banka nějak rozhodovat musí

Na používaných modelech všeobecné rovnováhy lze nalézt mnoho nedokonalostí. Některé mechanismy, týkající se například formování cenové rigidity nebo nedokonalostí finančních trhů, jsou do modelů zabudovány velmi hrubě. Odhadování správných parametrů těchto modelů je často velmi obtížné a v případě zemí jako Česká republika znesnadněné i krátkými časovými řadami, které jsou k dispozici. A takto by se dalo pokračovat.

Znamená to tedy, že bychom měli tyto nedokonalé modely odmítnout? Kdo tvrdí, že ano, tak musí přijít také s náhradou – s nějakým lepším způsobem, jak by měla centrální banka rozhodovat. Protože nějak centrální banka rozhodovat musí. I ti, kteří tvrdí, že centrální banku bychom měli zrušit a aktivní monetární politiky se zcela vzdát, by měli být schopni nějak věrohodně prokázat, že takové rozhodnutí je správné.

Skutečnost je však taková, že přes všechny nedostatky jsou modely, které současné centrální banky včetně ČNB používají, tím nejlepším, co máme k dispozici.

To samozřejmě neznamená, že bychom současný stav ekonomického poznání něměli podrobovat dalšímu zkoumání či kritice – právě naopak. A jednou z obrovských výhod moderního přístupu k makroekonomii je, že takové zkoumání je velmi snadné. Konkrétní ekonomický model totiž naprosto přesně popisuje předpoklady, interní mechanismy a důsledky, stejně jako dává přesný návod k tomu, jaká ekonomická data se snaží vysvětlit a kde hledat jeho slabiny. To je obrovský přerod v porovnání s neurčitými rádoby-filozofickými debatami a nekonzistentními polovičatými argumenty, kterými je česká debata o měnové politice přesycena.

Ostatně, každý kdo chce, si může nastudovat i model všeobecné rovnováhy, který používá Česká národní banka, je k dispozici zde: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/en/research/research_publications/cnb_wp/download/cnbwp_2009_02.pdf