(Ne)zištný energetický boj Polska

Je vlastně logickým vyústěním a současně paradoxem, že právě v okamžiku vrcholícího rozpadu myšlenky společné energetické politiky EU, který už je zřejmě nezvratný, přichází „nová“ myšlenka na vytvoření „Energetické unie“ a snaha o návrat k energetickým kořenům vzniku EU.

„Nová“ společná energetická politika, tak jak ji představil polský premiér, jen okrajově navazuje na některé z předešlých nosných myšlenek formovaných mezi roky 2007 a 2008 a naopak se zřetelně opírá o současné energetické zájmy regionu střední a východní Evropy. Už vůbec není náhoda, že nositelem této myšlenky je právě největší země v tomto regionu Polsko.

Tedy země, která se díky své historické závislosti své energetiky na spalování černého uhlí a současně s mimořádnou nedůvěrou hledící směrem do Ruska, dostala v oblasti energetiky v rámci EU do absolutní izolace. Právě pro Polsko platí, že pokud nic neudělá, čekají tuto zemi v následujících letech mimořádně vysoké náklady na přechod k nízkoemisní energetice prosazované EU. Není žádným tajemstvím, že právě Polsko a jeho evropští poslanci hlasují v energetických záležitostech téměř pravidelně proti plánům EK. Velmi často ale zcela osamoceně.

Polsko se tímto krokem nepokrytě pouští pod rouškou „ukrajinské krize“ a současně boje za zájmy východních zemí EU do diplomatické energetické bitvy s Německem. Právě Němci totiž spojili budoucnost své extrémní energetické politiky pod názvem „Energiewende“ s Ruskem a přímými dodávkami ruského plynu do Německa a evidentně nechtějí a ani nemohou s tím v tomto okamžiku nic dělat.

Jenže důsledky této bezohledné německé politiky vůči svým ekonomicky slabším východním sousedům začínají „bolet“. Snaha Polska řešit situaci v evropském rozměru je tak vlastně sympatickým postojem a nabídnutou „sukní“ pod, kterou se jistě schová v této oblasti k německým zájmům servilní česká politická a úřednická reprezentace, jež s energetickou koncepcí vlastní země bezradně zápasí už dlouhá léta.