Když necháš vše za sebou, nezbývá ti nic jiného než jít dopředu. Něco podobného se mi točilo v hlavě toho rána pátého září roku 2004, kdy jsem poprvé vystoupila na pražské Florenci se dvěma zavazadly, tisícem eur v kapse a vízem ke studiu češtiny, které mělo trvat sedm měsíců.

Česká republika byla již v Evropské unii; pro Rumunsko bylo něco takového pořád jen krásný vzdálený sen. V naší třídě se nás paní učitelka ptá, jak dlouho žijeme v Čechách. Nerozumím, nechápu; spolužačka mi to musí přeložit. "Dvě hodiny," odpovím. Paní učitelka zvedne obočí a dívá se na mě podezíravě. Usmívám se. To je vše, co jí v daném okamžiku můžu nabídnout.

Zbývá vám ještě 90 % článku
Předplatné za 40 Kč na 4 týdny
  • První měsíc za 40 Kč, poté za 179 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se