Zahraniční politika bez ladu a skladu

Pomůžeme-li si metaforou, není od věci přirovnat zahraniční politiku ke smyčcovému kvartetu: i diplomacie totiž může dosáhnout kýžených výsledků jen v případě vzájemné spolupráce a přesného sladění jednotlivých hráčů.

Česká zahraniční politika však v uplynulém roce připomínala těleso, které sice občas zvládne zahrát jeden ladící akord, ale po zbytek času vyluzuje značně disharmonické zvuky. Vláda, pomyslné první housle zahraniční politiky, hrála jen pianissimo. Nový prezident, který by měl představovat až housle druhé, si uzurpoval roli sólisty, jenž navíc tradiční nástroj střídal jednou za triangl a podruhé za tympány. Viola v podobě politických stran se odmlčela zcela, jejich zahraničněpolitičtí experti jako by ve volebním roce vůbec neexistovali. Situaci pak stěží mohla zachránit basová linka představovaná úřednickou složkou politiky, která předváděla solidní výkon, jenž ale jen s námahou udržoval základní linii a rytmus české diplomacie. Výsledkem byla neřízená kakofonie.

Rozšafný prezident

Střídání na Pražském hradě přinášelo naději, že nový český prezident bude mít ve srovnání se svým předchůdcem na českou zahraniční politiku pozitivní vliv. Miloš Zeman sice přinejmenším rétoricky opustil protiunijní postoje svého předchůdce, přinesl však vlastní problematické akcenty. Systematicky pěstovanou paralelní linii prezidenta Klause nahradila silácká vyjádření, jimiž Zeman prokládal své zahraniční cesty a kterými stejně destruktivně narušoval zažitý konsenzus. Připomeňme výroky na adresu sudetských Němců při návštěvě Rakouska nebo rozšafné vtipkování s německou novinářkou ("Alláhu akbar!"). Bylo by přehnané přisuzovat prezidentovým výrokům moc zásadně ovlivnit české zájmy a postavení v zahraničí, minimálně image České republiky však jeho nepromyšlenými vyjádřeními utrpět mohla.

Nejde však jen o rétoriku. Prezidentovo působení bohužel podtrhlo a dále zvýraznilo dva negativní trendy. Prvním je stále zřetelnější přelévání vnitropolitických půtek do vnějšího vystupování ČR. Příkladem je jmenování Livie Klausové velvyslankyní na Slovensku, které lze stěží hodnotit jinak než jako splátku politického dluhu. Jmenování Vladimíra Remka velvyslancem v Rusku pak vedle vděčnosti za podporu v kampani odhalilo i druhý nepříznivý trend, jímž je podemílání hodnotových východisek české zahraniční politiky a z nich vycházejících aktivit, jako je podpora lidských práv, demokratizace a transformačních procesů.

Nezájem a ignorance

Tato rétorika nebyla během uplynulého roku zdaleka výsadou prezidenta. Naopak se zdá, že postoj, podle něhož jsou hodnotové otázky v rozporu s ekonomickými zájmy, se stal mainstreamem politické debaty. I kdybychom pominuli věcnou spornost tohoto argumentu, dlouhodobě budovaná pozice ČR jako země, která si hodnotovou agendou vytváří dobré jméno a disponuje zde i kvalitní expertizou, je tímto posunem ohrožena. Navíc je zřejmé, že k němu dochází jakoby mimoděk, bez strategického záměru a spíše z nedostatku lepších nápadů než kvůli zásadním problémům, které by dosavadní směřování české zahraniční politiky přinášelo. Rusnokova dočasná vláda nemohla poskytnout zahraniční politice kýžené strategické vedení - a svým způsobem je proto dobře, že její zahraničněpolitické aktivity byly až na výjimky omezené. Na druhou stranu její působení ještě více zvýraznilo nezájem politiků o mezinárodní dění. Nejde přitom jen o vládní úroveň, ale v neposlední řadě o stagnující, mizející či vůbec neexistující expertizu politických stran.

Rok 2013 podtrhl poznatek, že zahraniční (stejně jako obranná či evropská) politika strany nezajímá, jejich členové se v ní nechtějí profilovat a případné znalosti v této oblasti nijak nepomáhají v budování politické kariéry. Ani pozorování předvolebních diskusí nebo četba programových materiálů příliš nadějí vzbudit nemohly. U většiny stran bylo těžké odhadnout, kdo z politiků je vůbec mluvčím pro zahraničněpolitické otázky. Parlamentní volby tak nepřinesly dlouho očekávané oživení diskuse o zahraniční politice. Ze šuplíku nikdo zajímavé programové dokumenty nevytáhl, protože je tam nikdo v minulých letech neukládal.

Neslaní nemastní

Tristní situace na politické scéně kontrastuje s uspokojivým fungováním byrokratické sféry. I zde najdeme výjimky, například dlouhodobou nevraživost mezi MZV a MPO v oblasti ekonomické diplomacie, již naopak dokázala v roce 2013 institucionálně překonat politická dohoda. Obecně ale činnost administrativního aparátu české zahraniční politiky charakterizuje profesionalita, která navíc rok od roku dále roste.

Bez politické aktivity a odvahy se však zastupování státu neobejde. V řadě svých prioritních témat se tak Česká republika nemůže za loňský rok ničím pochlubit. Politické nasazení například vůbec neodpovídalo tomu, že Východní partnerství je klíčovým instrumentem při přibližování postsovětského prostoru západním standardům. Komicky pak působí povzdechy českých diplomatů, že Východní partnerství je český nápad, který Poláci a Švédové pouze převzali a prodali.

Nelze se ve výsledku divit, že mezinárodní think-tank European Council on Foreign Relations, který každoročně hodnotí unijní zahraniční politiku, označil Českou republiku jako nejpasivnější zemi. Ani v jedné z celkem 66 kategorií si Česká republika nevysloužila označení "lídr" (vloni čtyřikrát) či "kazisvět" (vloni dvakrát). Česká zahraniční politika mimo EU byla jednoduše neviditelná a za sebou ji v hodnocení nechaly i pobaltské státy, Slovensko nebo Malta.

Bez vize a bez koncepcí

Co z toho všeho plyne pro budoucí zahraniční politiku České republiky? Může současná koaliční vláda Bohuslava Sobotky její neslaný nemastný obraz napravit, zaostřit? V Asociaci pro mezinárodní otázky jsme se v čerstvé analýze Agenda pro českou zahraniční politiku 2014 (z které vychází i tento text a která je dostupná na www.amo.cz) pokusili postulovat několik doporučení. Přičemž jako zásadní vidíme, aby české politické strany o zahraniční politice vůbec vážně a koncepčně přemýšlely.

Politické strany by měly investovat maximální úsilí do vybudování vlastního programového a personálního zázemí v oblasti zahraniční, evropské a bezpečnostní politiky. Skomírající diskuse o zájmech České republiky a jejich prosazování je totiž především jejich vizitkou. Bez zdravé konkurence a demokratického střetu různých koncepcí se Česká republika jasné strategické vize nedočká a svébytný mezinárodní profil si vytvořit nedokáže.

Vít Dostál
Jakub Eberle
Tomáš Karásek

Autoři působí v Asociaci pro mezinárodní otázky