Neklidná hranice Dněpru

Ruská federace se od ostatních států Evropy odlišuje tím, že nikdy neměla historicky dané hranice. Rozsah impéria určovala síla Ruska a slabost jeho sousedů, případně to fungovalo v opačném gardu. Expanze byla vždy nejdůležitější součástí genetického kódu ruského státu. A ruská zahraniční politika od dob Petra I. nepoznala spojence či rovnoprávné partnery.

Existovaly pro ni jen dva typy sousedů – nepřátelé a vazalové – které se často měnily v opak. A po hlubokém úpadku, který nejrozsáhlejší zemi světa postihl v 90. letech 20. století, sedí v Kremlu prezident, jenž slíbil, že svůj stát zase vrátí do pozice supervelmoci. Politologové tvrdí, že se mu to podaří, jen když neztratí vliv na Ukrajině...

Nevyužitá šance

U kolébky Ukrajiny jako samostatného státu v roce 1991 stály snad všechny příznivé sudičky. Byla na tom lépe než Polsko: měla více obyvatel (52 milionů), více surovinových zdrojů (včetně ropy a plynu), úrodnější půdu, relativně vyspělý průmysl (zbrojnice SSSR), kvalifikovanou pracovní sílu. Ukrajinské politické a ekonomické elity nic z toho nedokázaly využít ve prospěch země. Myslím, že ze dvou hlavních příčin: na rozdíl od Polska a Pobaltí zde nedošlo k výměně politických elit, protože komunisty nahradili komsomolci (pro ilustraci - bývalí prezidenti Juščenko a Janukovyč, premiérka Tymošenková, vicepremiér Tyhypko byli tajemníky Komsomolu v Dněpropetrovsku) a zemi opustilo sedm milionů lidí.