IDEA pro ambicióznější vládní prohlášení: Až příliš pohodlný Maastricht

Vláda velké téma zdravých veřejných financí ve svém programovém prohlášení vyřešila bez velkých řečí. Přihlásila se k dodržování maastrichtských kritérií: v rámci svého funkčního období vláda zajistí dodržování maastrichtských fiskálních kritérií, zejména udržení schodku veřejných financí pod 3 % hrubého domácího produktu. Zní to dobře, standardně. Ale při bližším ohledání a za situace, v jaké vláda zemi přebírá, to není závazek nijak světoborný. Většina čtenářů si už ani moc nepamatuje, jak přesně maastrichtská kritéria vypadají, takže si je raději stručně zopakujme.

Kritérium cenové stability požaduje, aby průměrná roční inflace nepřekročila o více než 1,5 p. b. průměrnou roční inflaci tří členských zemí s hodnotami inflace nejblíže k inflačnímu cíli ECB, který se nachází těsně pod 2 %. Česko však má poslední roky problém spíše s inflací příliš nízkou, podstřelující inflační cíl ČNB, který je více méně shodný s cílem ECB.  Navíc  inflaci, kromě regulovaných cen a dopadů změn daní, cílí svou měnovou politikou ČNB. Z pozice vlády by tedy muselo dojít na hodně velké brikule, aby se inflační maastrichtské kritérium kvůli vládě nesplnilo.

Druhým maastrichtským kritériem je stabilita devizového kurzu. To požaduje, aby po dobu dvou let nedošlo k devalvaci měny. Nechme stranou fakt, že se toto kritérium týká období dvou let před  plánovaným vstupem země do měnové unie, což určitě není případ dnešního Česka. Devalvace, tedy oslabení, koruně nyní určitě nehrozí a po podzimním zásahu ČNB je tomu spíše naopak. Jako vládní závazek poměrně pohodlně splnitelné.

Třetí maastrichtské kritérium požaduje konvergenci dlouhodobých úrokových sazeb tak, že dlouhodobá nominální úroková míra nesmí přesahovat o více než 2 p. b. průměr tří zemí s nejlepšími výsledky týkajícími se cenové stability. Ani zde Česko nemá dlouhodobě problém kritérium plnit a pokud se vláda nezblázní, zůstane tomu tak i nadále.

Čtvrté maastrichtské kritérium už je zajímavější. Požaduje, aby podíl deficitu státního rozpočtu na HDP byl menší než 3 %. Tento závazek vládní prohlášení uvádí dokonce explicitně, byť ve slovním vyjádření nenápadně slabším, než je v originálu. V tomto případě jde ze strany vlády o závazek nezodpovědné pohodlný. Závazek by dával smysl v situaci, kdyby Česko čelilo vnější ekonomické stagnaci, čekala ho vlastní ekonomická stagnace, vysoké sociální výdaje a nízké daňové příjmy. Jenomže prognózy pro tento i příští rok Česku předpovídají růst HDP nad 2 %. A k tomu navíc vláda slibuje, že bude ekonomický růst ze všech sil strukturálně a jinak podporovat.

Za této situace by měl být deficit přinejmenším nulový nebo ještě lépe kladný. Jenom tak si totiž lze dělat naděje, že se někdy podaří zastavit dlouhodobý růst podílu dluhu na HDP a směřování do řeckého pekla. Zde si připomeňme, že ty největší demografické tlaky na státní rozpočet ze strany výplaty důchodů nás teprve čekají v dalších třech dekádách. Nejenže na ně nejsme připraveni, ještě jsme s přípravou ani pořádně nezačali.

Toto maastrichtské kritérium úzce souvisí s posledním. To požaduje, aby podíl veřejného dluhu na HDP nepřekročil 60 %. V současnosti se dluh Česka již kvapem blíží úrovni 50 % HDP. Pokud bude vláda deficity držet na hranici 3 % HDP, zemi k magické hranici zadlužení 60 % během svého mandátu opět o něco přiblíží.

Pokud má vláda na mysli dobro této země sahající za rámec jejího volebního období, měla by mít ve věci deficitů a zadlužení větší ambice než se držet Maastrichtských kritérií. Například by se měla zavázat k deficitu 1 % při 2% růstu HDP a nulovému deficitu při 3% růstu HDP.