Výhodný prezidentův Zaorálek

Lubomír Zaorálek, o němž se před ministerskými hovory na Hradě nejvíce hovořilo jako o kandidátovi na prezidentovo veto, se ministrem zahraničí nakonec stal. Miloš Zeman ustoupil: je přece profesionál a osobní nenávisti dokáže v zájmu vlasti odložit stranou, jakkoliv Zaorálka nemůže ani cítit a vždy mu to dával najevo. V případě jmenování Lubomíra Zaorálka ale mohl mít Zeman ještě jinou motivaci. Prezident má z hlediska ústavy v oblasti zahraničí největší exekutivní pravomoci, může tedy být ministru zahraničí (a premiérovi, ten však o prvenství v určování zahraniční politiky moc nestojí a zajímá jej téměř výhradně politika domácí) silným protihráčem (slovo partner se u Miloše Zemana používá obtížně). Proto se mu také hodí, když na postu ministra zahraničních věcí bude člověk, který nepatří v řízení čehokoliv k nejzkušenějším a který v zahraniční politice nemá silný profil.

Zaorálek nepřichází do Černínského paláce úplně připraven. Uvnitř ministerstva málokoho zná a bude se muset dlouho orientovat, než pronikne do osobních a profesních zákrutů úřadu. Jako první náměstek by mu v tom měl pomáhat exředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Drulák. Jenže to z hlediska provozu ministerstva není velká výhra. Drulák je spíše politický myslitel než praktický diplomat, což je také důvod, proč Zaorálkovi, který má jako studovaný filozof přirozené sklony k hravým a otevřeným intelektuálním debatám, Drulák imponuje.