Drobné prezidentské převraty

Ať už se snaží o svých vznešených a vlasteneckých motivacích říkat cokoliv - cílem každého prezidenta je především zapsat se do dějin. Vykonat tak velké a významné činy, aby se na něj už nikdy nezapomnělo. Miloši Zemanovi, který na Pražský hrad vůbec poprvé v české historii doputoval na základě přímého rozhodnutí občanů, se to daří slušně. Jeho roční zápis čili "record", jak se dnes populárně po americku říká, je ovšem zatím vesměs negativní, což nezakryje ani vyvěšování vlajky Evropské unie nebo odmítání feudálních privilejí, jako je jmenování profesorů či udělování milostí na základě prezidentské libovůle.

Politické kurzy aplikované psychologie

Jmenováním Rusnokovy vlády, která neměla oporu v parlamentu, a tudíž vůbec nereprezentovala výsledky voleb, přiblížil prezident českou demokracii k mírné variantě východního samoděržaví. Aktuální neochotou jmenovat novou vládu Bohuslava Sobotky a kladením podmínek pro její schválení tuto tendenci dále posiluje, jakkoliv mnozí optimisté pořád ještě věří, že prezidentovy výtky vůči ministrům jsou jen projevem rozmarů hlavy státu, nikoli výrazem jejích bytostných sklonů k nedemokratickému autoritářství. To, že Rusnokova vláda je nejdéle sloužícím kabinetem v demisi, když překročila rekordních 74 dnů z doby, kdy byl premiérem Jiří Paroubek a Mirek Topolánek sháněl svou stojedničkovou většinu, aby jej Václav Klaus ustanovil premiérem, není jen vina prezidenta. Premiér v očekávání, Bohuslav Sobotka, je v jednáních se Zemanem až příliš opatrný a míra jeho politické asertivity, která by byla naprosto legitimní, protože podložená volebními výsledky, se limitně blíží nule.