Tomáš Sedláček: Co se nebe týče aneb o Nudném Supermanovi

Pokud o nebi vůbec uvažujeme, je rozšířená víra, že nebe je něco, co se týká lidské psychiky, tedy jakéhosi vnitřního nastavení člověka. Jedná se tedy o jakousi osobní věc, "duševní nastavení", jako by bylo každého volbou, jak se bude dívat na svět. Koneckonců tak nějak se o tématu pojednává v jedné známé české písni Nebe na zemi "Pro toho, kdo chce žít, je na světě plno krás a z těch krás nebe mít záleží jenom na vás". Koneckonců podobný dojem člověk získává i ze čtení jiné české klasiky Labyrint světa a ráj srdce. Jak již sám název napovídá, blaho (ráj) lze nalézt jen uvnitř, v srdci, v psychologicko-emotivním centru člověka, jehož se srdce stalo symbolem. Venku, "tam mimo", je labyrint a v labyrintu Minotaurové, lvové řvoucí, zmatek, neřád, padlý svět, který nelze narovnat, reformovat. Stáhni se tedy do sebe, člověče, a "gnothi seauton", "poznej sám sebe", je tedy přirozená reakce, na kterou nás v tomto smyslu často odkazuje i řecká tradice z delfské věštírny.

Přitom je to trochu zvláštní, protože Ježíš, který západní myšlení ovlivnil nesmazatelně, nikdy neřekl, že by "boží království bylo uvnitř vás". On naopak zdůrazňoval, a byla to jedna z centrálních tezí, že "boží království je mezi vámi". Kdo tedy hledá boží království uvnitř sebe, hledá marně, nikdy ho nenajde, protože tam nikdy nebylo, není a nebude. Ráj není v člověku, jakkoli je psychologicky nastaven. Boží království není uvnitř, je mezi. A to je přece něco úplně jiného. Zde tedy víra předává štafetu sociologii a ekonomii - a všem ostatním humanitním oborům, dědicům poslání, které zkoumají věci nikoli mezi "nebem a zemí", ale mezi lidmi a lidmi.