Změna volebního systému sama od sebe politickou stabilitu nezajistí

V poslední době se opětovně rozběhla debata o vhodnosti změny volebního systému s cílem dosažení vyšší míry politické stability. Tato debata se pravidelně opakuje, většinou vždy po volbách, když se horko těžko sestavuje vláda, či v dobách politických krizí, kdy se hledají jednak příčiny problémů a jednak nástroje, jak do budoucna krizím zabránit.

Přestože sám patřím mezi zastánce dvoukolového většinového volebního systému, nebo ještě lépe systému australského alternativního hlasování (byť z jiného důvodu, než jaký je uváděn v aktuálních návrzích), bylo by naivní si myslet, že by taková reforma volebního systému sama o sobě zajistila politickou stabilitu. Ano, volební systém nebo celá řada dalších jiných ústavních prvků mohou vést k posunu směrem k posílení stability politického prostředí. Ale nikdy ne samy o sobě. Institucionální prvky politického systému lze velmi snadno vepsat do ústavy či jiných zákonů. Nelze ale těmito normami nařídit chování politiků, vztahy mezi vládou a opozicí, vztahy mezi koaličními partnery, či dokonce vztahy uvnitř stran. A přitom právě tam je nutné hledat hlavní problém dlouhodobě křehké politické stability.

Vyřeší to většinový volební systém? V jeho důsledku bude (možná) ve sněmovně méně větších stran a vlády se budou (možná) sestavovat snadněji. Politická nestabilita, kterou dlouhodobě zažíváme, je ale často důsledkem spíše vnitrostranických problémů, sporů, nejednotností a nedisciplinovanosti. A nejedná se jen o strany malé, často se to děje uvnitř stran velkých, stran stojících v čele vládních koalic.