Jim Hall, geniální muzikant s obrovským srdcem

Úplně poprvé jsem viděl Jima na obalu LP desky, kterou jsem si půjčil v roce 1978 v kulturním centru amerického velvyslanectví v Praze. “Jim Hall Live!” byl její název a Jim seděl na židli se svojí J. D'Aquisto kytarou, usmíval se a pravou rukou dával znamení, jako že tohle je “opravdu dobrý”.

Ve chvíli, kdy se jehla dotkla drážek, jsem věděl, že má pravdu – jeho legátové hraní, kombinování akordů a jednotlivých not, krásný tón a neskutečně precizní groove. K tomu všemu to celé znělo neuvěřitelně lehce, logicky a samozřejmě, skoro jako dětská ukolébavka.

Jim vstoupil do mého teenagerovského života v paneláku na okraji Prahy pevným krokem a od té chvíle jsem se snažil kopírovat nejen jeho hraní, ale i jeho šatník včetně brýlí. Touha po studiu jazzové kytary mě zavála do Stockholmu, kde jsem potkal amerického kontrabasistu Reda Mitchella.

Red hrál s Jimem mnoho let, a když jsme spolu jednou zkoušeli u něj v bytě, tak zničehonic vzal telefon a zavolal do New Yorku a Jimovi řekl, že ve Stockholmu je teď jeden mladík, který hraje zrovna jako on a že se jmenuje Rudy Linka. Mé nadšení neznalo konce.