Zdeněk Tůma: Devizové intervence, Engliš, Singer a ti druzí

Začněme citátem: "Dvěma detektivními kancelářemi byly zjišťovány mé rodinné, majetkové a důchodové poměry, nemám-li zájmu protideflačního!" Kupodivu nejde o povzdech guvernéra Singera, jehož majetkové poměry koneckonců sleduje již deset let Národní bezpečnostní úřad coby osoby prověřené na stupeň tajné. Jde o citát z díla Karla Engliše Světová a naše hospodářská krise z roku 1934. Karel Engliš tam vzpomíná na svůj dlouho marný boj proti deflační politice dvacátých let minulého století u nás. Deflace tehdy nepůsobila problémy jen u nás, ale vedla k velké krizi třicátých let. Otázka inflace versus deflace je tedy ve skutečnosti téměř sto let vydiskutovaná a je celkem zbytečné se k této debatě vracet.

Po dalších peripetiích nejen ve vývoji měnové politiky ve 20. století dospěli akademici i centrální bankéři k současné "best practice", která se opírá o cenovou stabilitu jako hlavní cíl a mandát centrálních bank. Měnová politika má tak dnes ve většině zemí světa vcelku srozumitelnou podobu: centrální banka, popřípadě vláda, definuje cenovou stabilitu, obvykle v podobě inflačního cíle, a centrální banka uvolňuje nebo zpřísňuje měnovou politiku, jestliže se prognóza inflace od něj odchyluje.