Česká společnost na psychoterapeutickém kanapi

Když se lékaři pustí do politiky a léčení společnosti, nedopadá to dobře. Jedinou světlou výjimkou byl Radovan Karadžić, ale ani on nebyl úplně bez chyb. Nechal se chytit, což se správnému politikovi nesmí stát. Naši lékaři se také příliš nevyznamenali, snad jedině ta bystrá doktorka, která prohlásila, že lidé, kteří zažili válku se jistě rádi uskrovní, protože to dovedou, aneb co se v mládí naučíš...

Nabídka zpracovat takovéto téma se ale neodmítá, neboť je z těch, jež přicházejí jednou za život. Patřím do generace, která už ponechává výboje mladším, věnuje se pohledům do historie a hledání souvislostí. V souladu s jednou z pěti latinských vět, které umím (latina patřila za našich školních let mezi reakční pavědy a později už na ni nedošlo), směle tvrdím, že historia – magistra vitae nám může něco hezkého poradit a doporučit.

Ponořil jsem se tedy do doby před šestisty roky, která se té naší nápadně podobá. Jistý rozdíl je v tom, že mravy byly ohleduplnější k prostému lidu a dopřávaly mu potěšení z máchání provinilců ve Vltavě a jejich popravování, což dnes jen nedokonale nahrazují akční filmy.

Jinak ovšem byly zpustlé, což plasticky popisují – kupodivu shodně – nám nepřátelsky naladění i naši kronikáři. Snad se milovník citátů na Hradě shlédl ve staré čínské poezii a procítěně deklamoval, co napsal Wan Czi: Kam slunka boží zář se lije, / pít bude se a pilo, pije, / že všechno pije -- každý ví ! -- / a já mám být sám střízlivý !?, je ale také možné, že se inspiroval jinými vzory, každopádně se v tomto směru činil. Dokonce kvůli tomu zmeškal významnou státnickou schůzku (Palacký to omlouvá tím, že mu tenkrát šly špatně hodinky, že je pro bolest v prstech nemohl seštelovat) a vysloužil si přídomek Líný nebo také Opilec. Pražský kanovník Pavel Židek o něm velmi neuctivě napsal: Byl žráč a opilec.