To plan or to be planned

Počátkem 90. let budilo mezi ekonomy, kteří se hlásili k liberalismu - a k liberalismu se hlásili skoro všichni - slovo plánování nebo plán téměř posvátnou hrůzu a strach, že ten, kdo ho vysloví, bude terčem posměchu a vyobcování. Nežádám, aby mi to dnes někdo věřil a ani to nečekám, ale jeden náš špičkový ekonom a člen tehdejší federální vlády zažil na vlastní kůži posměch a musel se dívat se sklopeným zrakem na to, jak si jeho kolega z vlády ťuká na čelo a má ho zjevně za idiota, když hovořil o nějakém svém plánu. Obrátil se o pomoc na mě.

Měl jsem po ruce jednoduchou formuli v angličtině, myslím, že pochází od Hayeka, která je krásně didaktická a je v ní vlastně všechno: základní rozdíl mezi světem centrálního řízení a plánování a světem svobodných tržních vztahů je rozdílem mezi „to plan“ a „to be planned“. Samozřejmě. Každý normální svobodný člověk si denně dělá plány nejrůznějších časových horizontů, počínaje plány na dnešní večer a konče plány třeba na změnu zaměstnání nebo manželky nebo na důchod. Ve světě centrálního plánování byla předmětem plánování veškerá činnost podniků a z velké části i jednotlivců. Centrální plánování mělo ambice podchytit, organizovat a učinit předmětem řízení nejen výrobu a distribuci statků, ale dokonce i volný čas lidí. Metodika plánování volného času byla výsledkem vědecké činnosti Filozofického ústavu Československé akademie věd.