Minulost je jako neviditelná bariéra

Hodně se mluví o řešení konfliktů, ale poměrně málo pozornosti se věnuje neméně obtížnému procesu zajišťování úspěšnosti postkonfliktních společností.

Podle mého názoru existují tři klíčové faktory, které mohou úspěch postkonfliktních společností zajistit:

1) Přítomnost silného ústavního rámce podpořeného fungujícími organizacemi občanské společnosti.

2) Způsob, jakým se postkonfliktní společnosti vypořádávají s minulostí.

3) Míra, do jaké nová společnost přináší sociální a ekonomický prospěch všem svým občanům. Hlavním faktorem při zajišťování relativního úspěchu naší nové společnosti je ústava. Mezi její výchozí hodnoty patří lidská důstojnost, rovnost, nerasovost a zaručení základních práv a svobod. Tyto hodnoty také garantují svrchovanost ústavy, vládu práva a skutečnou pluralitní demokracii, která je založena na otevřenosti, vstřícnosti a odpovědnosti.

Jihoafrická ústava je však také transformativním dokumentem. Odmítá myšlenku, že je třeba udržovat status quo. Poskytuje rámec pro změnu vycházející z vlády práva a ústavních principů. Zároveň hájí opodstatněná práva všech Jihoafričanů tím, že uspokojuje občas soupeřící aspirace a obavy našeho pozoruhodně rozmanitého obyvatelstva. Ústava tak velmi realisticky staví základy našeho nového národa.

Druhým faktorem je způsob, jakým se postkonfliktní společnosti vypořádávají se svou rozpolcenou minulostí. Jak poznamenal George Orwell: "Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost."

Přestože jihoafrická Komise pravdy a usmíření je považována za vzor pro ostatní postkonfliktní společnosti, stále nepanuje shoda ohledně toho, jak dobře naší zemi posloužila. Původně jsem komisi podporoval, jelikož bylo potřeba, aby všechny strany a komunity dospěly ve věci minulosti ke konsenzu.

Bohužel komise tohoto cíle nedosáhla. Její největší chybou bylo, že nezahrnovala zástupce všech stran, které se na konfliktu podílely.

Nebyli v ní žádní členové, kteří by mohli hovořit za Národní stranu a Stranu svobody Inkatha. Smíření nemůže nastat bez konsenzu - a konsenzus není možný, pokud nejsou zastoupeny všechny strany.

Navíc Komise pravdy a usmíření ani neměla správně stanovený mandát. Jejím hlavním účelem bylo dobrat se pravdy o politickém konfliktu v letech 1960 až 1994. Avšak Jihoafrická republika měla relativně štěstí, pokud jde o politické násilí - zejména ve srovnání s jinými transformujícími se společnostmi.

Za čtyřiatřicet let zahynulo v důsledku politického konfliktu v Jižní Africe přibližně 23 500 lidí. Největším problémem byla historie více než tří set let koloniální vlády, nadvlády bílých a apartheidu. Tématem diskuse měla být tato historie.

Konečně komise neměla vnucovat historickou verzi jedné strany sporu celému zbytku společnosti: místo toho měla usilovat o takovou verzi našich dějin, která by byla široce přijatelná pro všechny naše hlavní strany a komunity.

Je téměř stejně důležité jednat o minulosti jako jednat o budoucnosti. Dosáhnout shody o budoucnosti je však obecně mnohem snazší než dospět ke shodě o minulosti. A přesto je to zásadně důležité. Zástupci všech stran zúčastněných v našich konfliktních dějinách se patrně měli zamknout v konkláve, dokud by se nedopracovali ke společné verzi dějin.

Neschopnost dosáhnout shody o minulosti je jedním z největších selhání naší postkonfliktní společnosti. Minulost stále zasahuje jako neviditelná bariéra takřka do celého národního diskurzu a přiživuje přetrvávající výčitky, obviňování a polarizaci. Také odsunula na okraj všechny, kdo nesdílejí převládající historickou verzi.
Třetím faktorem úspěchu postkonfliktních společností je míra, do jaké fungují pro všechny zúčastněné. Nová Jihoafrická republika má v této oblasti smíšené výsledky.

V některých ohledech si od roku 1994 vedeme dobře. Zažili jsme 19 let hospodářského růstu - jen krátce přerušeného globální ekonomickou krizí roku 2008.