Tvrdá realita nového Blízkého východu

 Násilnosti na Blízkém východě – nedávný vojenský převrat s lidovou podporou v Egyptě a současná brutální občanská válka v Sýrii s dalekosáhlými mezinárodními důsledky – jsou obrovským zklamáním po velkých nadějích, které se vkládaly do arabského jara roku 2011. Je proto zapotřebí přehodnotit to, co se v poslední době stalo, či naopak nestalo.

Nejprve tedy, co se stalo: poprvé v arabském světě byli diktátoři svrženi nebo významně ohroženi lidovými demonstracemi - v Tunisku, Egyptě, Libyi, Jemenu a Sýrii. V 90. letech, kdy se ve východní a střední Evropě zhroutily komunistické režimy a diktátoři byli sesazováni v Latinské Americe, subsaharské Africe a jihovýchodní Asii, vymykal se arabský svět tím, že v něm scházela lidová, protiautoritářská hnutí a směřování. To už neplatí.

Na druhou stranu "arabské jaro" nezasáhlo všech 22 arabských států. Režimy byly svrženy nebo konfrontovány tam, kde se vojenské diktatury halily do republikánských hávů. Žádná z dědičných monarchií (z nichž některé jsou mnohem represivnější - například Saúdská Arábie) lidovému odporu nečelila, s výjimkou malého Bahrajnu, kde šlo o otázku sektářského rozdělení mezi šíitskou většinou a sunnitskými vládci.

Důvody se zdají být nasnadě: vojenské republikánské režimy postrádaly legitimitu a byly založeny pouze na síle a zastrašování, zatímco panovnické dynastie se podle všeho těší legitimitě zakotvené v minulosti, tradici a náboženství. V Maroku a Jordánsku je král považován za prorokova potomka a saúdská dynastie je ochránkyní dvou posvátných míst islámu v Mekce a Medíně. Výhodou je rozhodně to, že bohaté ropné monarchie Perského zálivu disponují obrovskými sumami peněz - což však nebyl případ Maroka a Jordánska.

Když odeznělo nadšení z protestů na náměstí Tahrír, kde masy na Západě vzdělaných, anglicky hovořících demonstrantů v džínech, s mobilními telefony a účty na Facebooku vytvořily obrázek převládající prodemokratické a promodernizační voličské základny, ukázal další vývoj realitu. Sesadit diktátora početnou veřejnou demonstrací je jedna věc, ale vybudovat demokratické instituce a zahájit přechod k demokracii je věc druhá.

Když volby nestačí

S pádem diktatury se pozornost přirozeně přesunula na volby. Ale jak ukázal vývoj po roce 1989 v bývalých komunistických společnostech, volby jsou nutnou, avšak nikoli postačující podmínkou přechodu ke konsolidované demokracii.

Jak je patrno z rozdílů mezi visegrádskými zeměmi na jedné straně a Ruskem a Ukrajinou na straně druhé, je to právě existence tradic občanské společnosti, plurality, tolerance, nezávislých občanských institucí a schopnost rozvíjet soudržný systém více stran, co určí, zda nakonec vznikne konsolidovaná demokracie, nebo převládne nový autoritářský režim, ať už pod rouškou voleb, či bez nich. Přesně k tomu došlo v Egyptě: koneckonců většina z 85 milionů Egypťanů na náměstí Tahrír nedemonstrovala; většina z nich nevlastní mobilní telefon - schází jim elektřina i tekoucí voda a téměř polovina žen neumí číst a psát.