Užití internetu: Konkurenceschopnost „po česku“?

Internet a vyhledávač Google nepochybně poskytují informační, studijní, výzkumné a intelektuální příležitosti a možnosti, o kterých se předchozím generacím ani nesnilo. Otázkou je, zda téměř neomezených možností Češi využívají, mohou využívat, anebo chtějí využívat? Nestačí dát lidem (a dětem) nástroj, ale jeho užití musí přidávat hodnotu, ne ji snižovat. Provinční zlozvyk naší kultury: dabovat, přepisovat, počešťovat, přejmenovávat a přivlastňovat si nás dnes výrazně brzdí a znevýhodňuje právě v oblastech informovanosti, vzdělání a světového rozhledu. Jsme stále více zahleděni sami do sebe, v politice, vzdělání, ekonomice i kultuře: pomáhá nám internet ven z kola sebezahledění?

Psal mi starší kolega, že si koupil knihu „Dějiny čínského práva“ (2004), která přímo vybízí k dalšímu studiu. Ale všechna osobní jména, názvy zákonů a právních institucí tam jsou – v „českém přepisu“. Takže hledá více o učenci „Chuang Cung“ a dostane 406 odkazů; když ale zadá správně „Huang Zongxi“, dostane 26 100. To už je slušná konkurenční výhoda! Stejně tak je tomu i s korejštinou a japonštinou; nemáme se ani od Japonců již čemu učit? Jen sami od sebe?

Můj nový český pas uvádí na deskách Česká republika a Cestovní pas, a dokonce i Evropská unie, vše v perfektní diakritice Mistra Jana Husa, který podle tehdejšího historika „… brkem z husy litery a, c, d, e, i, n, o, r, s, r, u, y a z hrubě pobodal a zle poranil“. Držíme se toho dodnes, jakoby celý svět mluvil (nebo měl mluvit) ve staročeštině. V každém hotelu musím vysvětlovat svůj „pas“ a čekat až tu diakritiku nastudují. Myslel jsem, že pasy jsou určeny do ciziny, ne pro českou kontrolu. I Husova diakritika nám tedy prohlubuje konkurenční nevýhodu – v éře internetu. Vadí? Nevadí?